Příroda neklamaná.
Jar sotva třicet zlíbalo tvé čelo,
jež bídou zamlženo,
ty chudá z lidu ženo,
a co již květů z tebe vypučelo.
Cestou jsem tě potkal; – šla jsi do továrny
muži oběd nesouc prostý o poledni;
v lokti děcko mělas drobné bledolící,
chlapec vedle cupal s kaštanovou kšticí
pevně se tě drže sukně kartounové,
děvčátka dvě malá
v předu povídala,
v bohatém zas lůně rostlo dítě nové...
O ty matko plodná, matko požehnaná!
Viď, muž přijde z práce, když už noční stíny
nade městem leží; – znaven, v klidu době
na tvých ňadrech ssaje posílení sobě,
aby zase z rána
mohl do té věčné dřiny.
A tak z tebe v lásky znoji
tryská život dvojí...
36
Vidíš, matko silná! – život tvůj se žití
otevírá často... rodičko ty skvělá!
A já jsem si vzpomněl:
jak se tolik domů nádherami třpytí,
že bys v prvním dojmu snadno záviděla;
všude plno krásy, všude plno zlata,
řada služek, sluhů, jídla přebohatá,
sbírky obrazů a cizích krajů kvítí,
hudba nadšená se v dlouhých síních třese,
řeči, hladké sklony, návštěvy proud zve se,
lidé, nábytek a stěny, v kleci jaté ptáče –
všechno v podiv nítí,
ale dítě narozené na kolébce nezapláče...
Jedni o krásu se chvějí,
druzí volně hýřit chtějí,
třetím klid zní nejskvěleji –
jiní v mládí utratili v hýřném plese,
co teď mohlo žíti...
37