Příroda neklamaná.

Příroda neklamaná.
Jar sotva třicet zlíbalo tvé čelo, jež bídou zamlženo, ty chudá z lidu ženo, a co již květů z tebe vypučelo. Cestou jsem tě potkal; – šla jsi do továrny muži oběd nesouc prostý o poledni; v lokti děcko mělas drobné bledolící, chlapec vedle cupal s kaštanovou kšticí pevně se tě drže sukně kartounové, děvčátka dvě malá v předu povídala, v bohatém zas lůně rostlo dítě nové... O ty matko plodná, matko požehnaná! Viď, muž přijde z práce, když už noční stíny nade městem leží; – znaven, v klidu době na tvých ňadrech ssaje posílení sobě, aby zase z rána mohl do té věčné dřiny. A tak z tebe v lásky znoji tryská život dvojí... 36 Vidíš, matko silná! – život tvůj se žití otevírá často... rodičko ty skvělá! A já jsem si vzpomněl: jak se tolik domů nádherami třpytí, že bys v prvním dojmu snadno záviděla; všude plno krásy, všude plno zlata, řada služek, sluhů, jídla přebohatá, sbírky obrazů a cizích krajů kvítí, hudba nadšená se v dlouhých síních třese, řeči, hladké sklony, návštěvy proud zve se, lidé, nábytek a stěny, v kleci jaté ptáče – všechno v podiv nítí, ale dítě narozené na kolébce nezapláče... Jedni o krásu se chvějí, druzí volně hýřit chtějí, třetím klid zní nejskvěleji – jiní v mládí utratili v hýřném plese, co teď mohlo žíti... 37