Nezávidím.

František Emanuel Zelenka

Nezávidím.
Vždycky jsem zřel je plné cukrování, když potkal jsem je časem ulicí, jak holoubkové tulili se k sobě, jak děti s loutkami si hrající. Já myslíval si, jak se mají rádirádi, a skoro záviděl jsem štěstí jim. (Jsem závistivý, protože tak chudý v té lásce světa, netajím se tím.) Ach, holoubci...! Dnes díval jsem se s okna, jde právě kol ten párek lidiček, a dnes, o dive, dnes jsou na dva kroky a ona plna hněvu, kdo by řek! Jde matka v zadu... Dceruška se mračí, udeří náhle hocha ručkou v líc, a ten se dívá – matka: „nunu, Máry“ – O, mea culpa! – nezávidím víc... 28