První hřích.

První hřích.
Rozmrzen hodil kučeravou hlavou a zavřel knihu, kterou čet, díval se oknem v tichou noc a tmavou s neklidem v duši mladých let. Zas kolem táhnou nezvaní ti hosti! – jak dlouho budou duši rvát? chce odehnat je, nemá síly dosti a nechtě, musí se jich bát. Co těžkých bojů za večerů, nocí, už silný hrdě bojoval, však vlny dráždivé s tou drsnou mocí se hrnou k duši dál a dál. A od těch dob, co zvuky ty v něm znějí, neklidem štván je odevšad, chce ženu jen a hebké tělo její, dal by jí za ně všechno snad! 99 Ach ano, k ženám! poražen – jít musí, nelze mu vzdorů klásti dél, ty noci dlouhé trápí jej a dusí – – rozhodnut oblék se a šel. V zamlklé město ubíral se v kradikradí; tam ztratil nejdražší svůj sen, zašlápl všechno, to své teplé mládí, čistotu ženě hodil v plen... Teď by chtěl hledat ony chvíle denně rozchvělé touhou, když svět spal – kde pak je najde, vždyť je dal ach, ženě, takové ženě, věčný žal! – 100