První hřích.
Rozmrzen hodil kučeravou hlavou
a zavřel knihu, kterou čet,
díval se oknem v tichou noc a tmavou
s neklidem v duši mladých let.
Zas kolem táhnou nezvaní ti hosti! –
jak dlouho budou duši rvát?
chce odehnat je, nemá síly dosti
a nechtě, musí se jich bát.
Co těžkých bojů za večerů, nocí,
už silný hrdě bojoval,
však vlny dráždivé s tou drsnou mocí
se hrnou k duši dál a dál.
A od těch dob, co zvuky ty v něm znějí,
neklidem štván je odevšad,
chce ženu jen a hebké tělo její,
dal by jí za ně všechno snad!
99
Ach ano, k ženám! poražen – jít musí,
nelze mu vzdorů klásti dél,
ty noci dlouhé trápí jej a dusí – –
rozhodnut oblék se a šel.
V zamlklé město ubíral se v kradikradí;
tam ztratil nejdražší svůj sen,
zašlápl všechno, to své teplé mládí,
čistotu ženě hodil v plen...
Teď by chtěl hledat ony chvíle denně
rozchvělé touhou, když svět spal –
kde pak je najde, vždyť je dal ach, ženě,
takové ženě, věčný žal! –
100