Matka.
Světnička malá, nízká, ve sklepení, na sčernalý dvůr s oknem jediným pro trochu mdlého svitu v době denní, jenž na římse si okamžik jen zdřím. Světnička bídná, chudá, neveselá, nábytku starých kousků několik, na vlhké stěně Kristus – trn kol čela, ve vzduchu ticho, sten a pláč a vzlyk. **
Jde noc tichá po ulici, bez hvězdy a zamyšlena, nad strojem se, bídu v lící, v prácípráci chýlí mladá žena. Venku padlý sníh se bělá, s nocí snivou povídá si, bědně žena rozechvělá, slzami jí vlhnou řasy. 5 Po světnici chladno letí, mráz je venku, tady všady, na lůžku se čtyři děti tulí k sobě zimou, hlady. Nejmladší dceruška malá smutně žádá kousek chleba, matce v muka neskonalá hlas ten krev ze srdce střebá. „Dočkej, zlato moje, rána, odvedu to časně šití, bída bude zažehnána, tvářička se zveselí ti.“ Stichlé děti spánek jímá... vdova dlouho do svítání, mdlá, s očima zarudlýma, nad prací se pilně sklání. * Svitlo jitro v plné kráse; v nádherný dům vchází žena, nesměle jde, těchu tajíc, služce práci odvádí, na plat tiše vyčkávajíc... „Přijďte zítra“,zítra,“ služka dí. Matka schopna není slova; jako kdyby nechápalanechápala, udiveně zírá kolem, pak jí slze vytrysknou, hořké slze v oku bolem nad nadějí ztracenou. 6 Služce bylo ženy líto; mírně sama omlouvá se: ‚páni v noci v plese byli, před chvílí jen přišli zpět a jí přísně nařídili, nikoho dnes nevpouštět...‘ Svitlo jitro v plné kráse; hle, tam žena opilá snad, jak se vleče, blízka pádu..:pádu... zpita, ano – chudobou, zpita tíhou zimy, hladu, dětí touhou zklamanou. Domů doklopytala se, vstříc jí dětí tří jdou hlasy; co pak dívenka ta milá, spí to ještě dosud snad?..snad?... Ano spí, v sen tak se vsnila, že ji nevzbudí ni hlad. * Hajej, zlaté dítě moje, v zemi studené, dřímej bílým pod příkrovem sny své blažené. Jistě se ti lépe bude tu a tiše spát, doma málos dobra měla, zimu jen a hlad. Byla tvoje mladá léta chudá tak a zlá, proto jsi nám, dcerko milá, brzo odešla. 7 Pán Bůh si tě dobrotivý v nebe svoje vzal, to snad se tak nad tvým smutným žitím slitoval. Pán Bůh si tě dobrotivý v nebe svoje vzal, mně jen zůstala tu na tě vzpomínka a žal. Ani pro tě skývy chleba páni neměli, proto jsi nám odešla již, malý anděli. Klidně budeš odpočívat tady pod sněhem, než se květem rozezpívá probuzená zem. Drobných ptáčat něžné písně budou vzduchem hrát, budu chudá vzpomínati a ty sladce spát... Hajej, zlaté dítě moje, hajej, hajej, spi, dřímej bílým pod příkrovem čisté svoje sny. * Jde noc tichá po ulici bez hvězdy a zamyšlena; – čtyry stěny, hladovící děti tři a mladá žena... 8 Venku padlý sníh se bělá, často slyšíš něčí hlasy, ale žena otupělá ničeho juž nevšímá si. Po světnici zima letí, zima bídou rozpoutaná, zasténalo jedno z dětí, zaplakala matka štvaná. Po světnici zima letí, zima bídou rozpoutaná, zaplakalo jedno z dětí, ven vyběhla matka štvaná. * Sníh padá, padá, nad městem sníh padá... Jaká to žena tam se plíží mladá, co tu teď v pozdní chladné noci žádá? Sníh padá, padá, lampa v šerém plání; jde žena zvolna... co jí v chůzi brání, když lidský stín se nehne kolem ani? Sníh padá, padá, žena kroky staví, kde mezi domy kout je těsný, tmavý, a tiše střásá bílé vločky s hlavy. Sníh padá, padá, ona čeká, stojí a chví se mrazem, a jak v těžkém boji až k ňádrům níží chorou hlavu svoji. Sníh padá, padá, a jí v srdci mladém lká bolest šíleně nad prvním pádem, však musí jít – neb děti mrou jí hladem..hladem... 9 Sníh padá, padá, lampa v šerém plání; slyš! kdos jde kol – ji shléd a kýv si na ni – jde prodaná a krev jí bije skrání... * Děti moje, moje děti, nate, pokrm tady máte, jezte drazí do sytosti, jezte, ať zas pookřáte. Jezte, děti utýrané, zemdlené mé děti hlady, jezte, matka přinesla vám, přinesla vám jídlo tady. Neptejte sese, miláčkové, kde jsem tohle všechno vzala, neptejte se však, mé děti, jakou cenu jsem to dala. Neptejte se však, mé děti, kde jsem peníz vydělala, neptejte se, miláčkové, na ta muka neskonalá... Raněný pták již se blíží k truchlivému umírání a přec ještě slední krví mláďata svá malá brání. Dobrá matka pro své děti, když k nim neštěstí se sklání, svoji spásu obětuje oddaná a bez reptání – 10 Nate, jezte, nasyťte se, drahouškové moji milí, nevím, nevím, budu-li mít dál k těm nízkým hříchům síly. Neptejte se však, mé děti, kde jsem tohle všechno vzala, neptejte se, miláčkové, jakou cenu jsem to dala, neptejte se, neptejte se, kde jsem peníz vydělala, neptejte se...... 11

Šašek je smutný.
Jaká to dneska s tebou, šašku, zábava podivná a žel! to s vtipem roztrhal jsis tašku a všechny žerty poztrácel? Jdi, jdižiš, tvoje tvář vždy hezká jak cize usmívá se tak, jde jinak řeč, krok, jinak tleská tvá ruka, cizí zpěv a zrak. Snad otec, matka umřela ti, se sestrou, bratrem je tu cos, či milá tě tak škube, šatí, neb ký to ten tvůj smutný los? Jen zanech smutku! – Stárnou kosti, všech sen ten hlava bude příst, kdo málo žil, kdo do sytosti, až s hůry na něj přijde list. A bratr, sestra, blízcí krve, jsou přátely jen svojích klik, a dáš-li míň, než snili prve, jsi nevděčný a nezdárník. 12 A nevěru-lis milé skosil, odežeň jenom pryč tu zlou; bys dlouho, není třeba, prosil a hezčí sevřeš v náruč svou. Šašek:
Ba, pánům řekne se to lehce. Nu, proč bych tajil onu věc? uletěl ptáček, zpátky nechce, že příliš čistá klícka, klec. 13

Vrať se!
Opřela hlavu v mozolné ruce, pohlédla k lesům v mrazivé muce, v mrazivé muce. Cítila, z nich jak vůně kol dýchá, píseň jak známá vřesem chví tichá, vřesem chví tichá. Hodila srpem v požatou trávu, sklonila s dumou uštvanou hlavu, uštvanou hlavu. Každičký keř a modlitba ptáka, tajemným kouzlem vše ji tam láká, vše ji tam láká. ‚O dnové dávní, odváté chvíle, zapadlá stezka, sasanky bílé, sasanky bílé.‘ K lesům se dívá, v duši ji zebe: „Vrať se, můj drahý, vrať se, mé nebe!“ ‚vrať se, mé nebe...‘ 14

Dítě z ulice.
To dítě ubohé se vždy tak smutně dívá, „kupte si fialky“fialky,“ když tiše prosí, jak šťastnou radostí mu jasné oko zpívá, když peníz podá útrpný mu kdosi. To dítě ubohé se vždy tak smutně divá, „kupte si fialky“fialky,“ když marně prosí, co trpkých výčitek se v mladé duši skrývá, a oko skloněné se slzou rosí... A já k svým prsoum bych to dítě tiskl malé, tak bych je k srdci tiskl vzbouřenému a celoval, jak matka líbá, neustále, když sklání k děcku v kolébce se svému. A já to dítě z cesty odkopl bych bolem, když v tichém šepotu své ruce spíná, a zahřímal bych na ty, již jdou tupě kolemkolem, i vyčet jim, jak podlá je jich vina. 15

Štěstí mladé paní.
Na ulici potkaly se, slečna s mladou paní, že pak znaly svoje tváře dříve z jedné kanceláře, což to bylo vítání a což to bylo ptaní! Jak jste asi ráda, slečna paní slovem předčí, že jste nás tak zbavila se; vše tam ve starém jde čase, vše se táhne mrtvě, líně. A vám dobře svědčí? Mladá paní usměje se, chloubě cestu klestí: Díky, slečno, říci spěla radostí až uzardělá, díky, slečno, těší mne, o ano, mám to štěstí. Tolik manžel má mě rád a jak je dobrý ke mně, nekouří a netoulá se po hospodách, v mojí kráse, v mojí lásce všechno má, ji ošetřuje jemně. 16 Ani vařit nesmím, na to cizí děvče máme; proto vstávám od dne ke dni k jedenácté, o poledni, trochu čtu, pak vyjdu do ulic neb mezi známé. Zvláště – snivě šeptla – klidně musím žít to léto; víte, brzo budu chovat, to se nesmím rozčilovat, namáhat, že muž mě šetří, jistě vidíte to. V darech, každé pozornosti téměř se mi klaní. Je to – ejhle, tu ho máte, s bohem – ať se brzo vdáte... Odchází a slečna sní o štěstí mladé paní. 17

Soused.
Sousede, slyšte, žena vaše mladá tak ubohá a vážně nemocna je, oko jí hasne, krutě ve všem strádá a chladné smrti v brzkou kořist zraje. Vždyť vina její nejšpatnější není a tolik mukou šílenou ji hněte, co odešlo, nechť klesne v zapomnění – přec všechno šlechetně jí prominete! Vy jste tu v teple, ta se mrazem třese, vy bohat jste, ta málo kdy se nají, ba často hlad má, nuže, ustrňte se, vždyť víte sám, že mnoho netřeba jí. K své vině zná se, pokorně jí želí, tak často v pláči volá vaše jméno, vám žehnat bude po svůj život celý; – nuž, litující budiž odpuštěno! 18 Slyšte nás přece, trpí muka hrozná, což chcete stížit duši skvrnou vraždy? dojděte v lásce pro ni, čin kdo pozná ten úctyhodný, pochválí vás každý. – Dořekli; – soused jen se dívá na ně a plné blesků obrví má mračné, svou chmuří líc a tvrdé svírá dlaně, po chvíli trpce, zdlouha mluvit začne: „Ba pěkně věru vaše slova znějí, hned bych vás poslech, jenom nebýt já to, dnes musíte však odsud bez nadějí, neb nechci koupit, co mi drze vzato. Nemocna ona! – inu, to se stává – a muka snáší... – duše, nebo těla?... též hlad má – půst přec věčnou slávu dává, řekněte jí to, možná nevěděla. Jak, nyní že bych zpět ji měl vzít zase, když sevšedněla tomu bídákovi?... když celá v hříchu s jiným brodila se, kde ustlala si, tam jen ať si hoví! Já měl ji rád, a byla mi tak milá, že, kdybych moh, jí snes bych modré s nebe; vše málo bylo, život otrávila můj, že jsem proklel všechno, ji i sebe. Teď vzpomněla si, vzkazuje mi po vás – tak silné doufá že jsou moje plece...? ať oběsí se – tady máte provaz, anebo raděj utopí se v řece... –“ 19 Domluvil tak a vzdorně mávl dlaní, jako že nechce o ní slyšet více, kol na přítomné nepohlédl ani, sed, odvrátil se, sklonil k zemi líce. Tak dlouhou, dlouhou tiše seděl chvíli; – netušil nikdo, co v něm víří, sténá... Vstal –; v očích rosu měl a těm, již zbyli: „ať tedy přijde“přijde,“ řek, „je přec – má žena.“ 20

Prodavačka.
Ulicí hlučnou kráčela denně v proudícím davu, v kočárů mihu; před sebou v koši ovoce jihu, zvolna šla smutná a zamyšleně. Chodníku dutě dláždění znělo pod stopou její dřevěnou nohou ana se vlekla s obtíží mnohou, v oku jí vlahém cestou se tmělo. Ulice dvě kde městem se kříží, bohatí kde se v kavárně baví, zřel jsem, jak vždycky kroky své staví, s dychtivou prosbou k míjícím vzhlíží. Jak svoji hlavu zvířenou bědou na chorá prsa zardělá sklání, zvolna jen šeptne: „Kupte si – páni“;páni;“ tupě jdou ti, ti v smíchu se vedou. 21 A ona slzou vzdychne si z hloubí, níž ještě k zemi hlavu svou kloní, v duši se dávné vzpomínky honí, kde láska s teplým světlem se snoubí. Koho pak soucit z bohatých jímá, kdo pak jen trochu s bídnými cítí, když v cestě zří je pod nohou mříti? Kdož pak si také žebroty všímá!... 22

Svět utíká...
Jí mohlo být šestnáct neb o málo víc, a on – jen o to zrození byl asi před ní; šli, oba dva hubení, pobledlou líc, a byl jinak to párek už docela všední. Nebyli bohatí, nebyli ubozí, nebyli hezcí ni bez krásy též, tak jako co se kdy vozí a nevozí, co je tak pravda a co je tak lež. Šli. Tisk se jí k rameni, něžně ji ved a tak nervosně kolem se oháněl holí, hned sladce s ní cukroval, vážný byl hned, ta jen, jako když něžné jí srdéčko bolí. Tou láskou bohatí, v chování vyspělost; vidíte? – neviďte, cestu vám zakročí, že prý jste smělý a drzý a sprostý dost, že prý jste pohléd mu nevěsty do očí. Ba! – nevěsty než bude ta léta mít, nevěst kolik on vystřídá! (proč jaro svádí?) ta kramařit s láskou svou bude a klít, nebo plakat, jak svadly jí lilie mládí... 23

Vězeň.
Ředitel škrtl pérem naposledy; naladil v přísné tahy svoji tvář, zazvonil prudce, hned pak vězeň bledý v průvodu stráže vešel v kancelář. Na zhublé ruce pouta rezavící vydala dutý, sténající chřest; u dveří stanul, s otázkou jak v líci, proč před pána tak pozdě volán jest. „Nuž, milý Brázdo, (řediteli v oku tak přátelský a milý chvěl se svit) minulo vaší vazby dvacet roků, tož zítra můžete již domů jít.“ „A ve skladišti vydají vám šaty, snad zůstalo tam dosud něco z nich, – zde vysvědčení, též nějaký zlatý, že řádně pracoval jste na polích.“ – Nepohnul Brázda k slovu ani retem, jen divný úsměv bylo na něm znát; – to radost měl snad, že v tom domě kletém dnes poslední noc dole bude spát. 24 Nepohnul vězeň k řeči slovem ani, od ředitele vysvědčení vzal, peníze držel v otevřené dlani a naposled se v žalář ubíral... Jen duté kroky zněly chodby tichem, pout dotek drsný; – – avšak náhle teď posupným Brázda zachechtal se smíchem a mrštil stříbrem o sčernalou zeď. A papír škube, smíchy ohýbá se, že provázející ho muž se lek; vždyť zdálo se mu, že v tom divém hlase se žalný tají pláč a hrůzy skřek... ** Dozorce ráno vešel do žaláře; na mříži vězeň oběšený čněl a kolem bledé sestaralé tváře ten divný úsměv jak by zkameněl. Odešel tedy, dřív než bylo ráno, dočekav dlouhou řadu trudných let; hle, na podlaze lístek! – cos tam psáno třaslavou rukou – a dozorce čet: ,Svobodu dávat! nestojím vám o ni, když nejkrásnější zničili jste čas! když utrpení mdlobou šíji kloní, mám uštvaný jít mezi lidi zas? Ženy už nemám, dřímá chudák v zemi, stud ubohou ji předčasně v hrob sklál, a sousedé – ti z dálky vyhnou se mi a děti budou volat: „kriminál!“... 25 Mám syna, ano, dobré dítě moje, když byl jsem doma, tolik měl mne rád; teď ženat prý a má už děti svoje – nu, taký dědek – byl by milý snad.?.snad?... Tož neodejdu, zůstanu vám tady, však jsem si dobře zvyk’ za ten čas již: strop – nebe mé, a stěny – mých snů hrady, mdlý s okna svit – to byla moje říš. Tak zůstanu vám tady, v kriminále, má hřbitov ještě dosti prázdných míst..‘míst...‘ Pak přeškrtáno několik slov dále, jež zřetelně už nebylo lze číst. 26

Vdova.
Muž zemřel; – a ta jeho mladá vdova, ta vdova sličná bolem rve si vlas, muž zemřel, a ta mladá jeho vdova sešílí hořem snad, pán bůh ji spas. Tři přežila dny, hrozném ve zármutku dny bědy, pak ho pochovala v zem jak ulomený květ, a chodí v smutku, lidé ji těší, ona pláče všem. Oh nebohá ta přenešťastná žena! a manžel! – dej mu nebe klidný sen – co odešel, oh žití jaká cena, to patří jemu, vzpomínání jen. A lidé věrnou dobrou ženu chválí. Dvě neděle už choť je pod zemi... a vdovu náhle krev a maso pálí, leč lidé, lidé! – nu, zas oněmí. 27

Nezávidím.
Vždycky jsem zřel je plné cukrování, když potkal jsem je časem ulicí, jak holoubkové tulili se k sobě, jak děti s loutkami si hrající. Já myslíval si, jak se mají rádirádi, a skoro záviděl jsem štěstí jim. (Jsem závistivý, protože tak chudý v té lásce světa, netajím se tím.) Ach, holoubci...! Dnes díval jsem se s okna, jde právě kol ten párek lidiček, a dnes, o dive, dnes jsou na dva kroky a ona plna hněvu, kdo by řek! Jde matka v zadu... Dceruška se mračí, udeří náhle hocha ručkou v líc, a ten se dívá – matka: „nunu, Máry“ – O, mea culpa! – nezávidím víc... 28

Tajemství noci.
Hvězdná noc nad vískou dýchá, ta dříme únavou tichá. Na nebi světů dav září s tajemnou unylou tváří. Luna se do větví shýbá, s vlnkami řeky se líbá. Stříbrné v listech tká třásně, v řece se zrcadlí jasně. Do chalup vkradlo se snění, světel juž bledých tam není. Po stromech vánek jde jemně, rosou se zmlazuje země. Tiše klid noci jde s jasem, pes jenom zaštěká časem. Do sadů padají stíny, jedem v nich dýchají blíny. Netopýr zbloudilý kdesi svaté kol uspání děsí. 29 Vzduch letním sycen je chladem, vůně bdí ve květu mladém. Spí ves a mrtvo je všude, v statku i chaloupce chudé. * Slyš, tamo kdos bolně sténá! Ve stínu stodoly žena. Do klína hlavu svou sklání, s čela krev utírá dlaní. Proč nocí chví se tu skrytě.?skrytě? V klíně jí zalkalo dítě... 30

Píseň tuláka.
Vy jste velká dáma, já jen chudák prostý, bídné nosím šaty, hedváb vy a skvosty! Jak jsem doufat mohl, sám nechápu ani; – viďte! – hloupost: žádat od vás milování... Když se tehdá naše cesty křižovaly – víte, jak mé oči svatým jasem vzplály.?.vplály?... Jak má ústa divem byla jako němá, duše pěla hymnou: ‚bílá bohyně má –‘.má –.‘ Vy jste usmála se v sladkém perel třpytě, k prachu nakloněna: „drahý, miluji tě...!“ 31 Tak jsem byl váš celý – – Až nadešlo ráno, kdy mé štěstí všechno bylo udupáno... Jako lásky kouzlem spiata nekonečně při poznání prvém: – ‚Miluješ mě?‘ – „Věčně –!“ Tak jste nebem plála nesmělému hochu; – potom přišli lidé: – ,Miluješ mě?‘... „Trochu –!“ Vedla jste mě k ráji v rozjásání mnohém; přišlo více lidí: – ‚Miluješ mě?‘... „S Bohem – !“ Bídné nosím šaty, hedváb vy a skvosty – vy jste velká dáma, já jen chudák prostý... 32

Vše s mírou.
Slečno, divné oči máte, nevyspalé v modrém kole; proč vás vidím častokráte večer u nábřeží dole? Je tam tolik smutno v noci v hlubokém jak černém hvozdě, člověk sláb je, bez pomoci, cos se mihne – a je pozdě. Věřte, že to dobré není, kdo tak brzo ke žni seje; brzo musí na sečení, brzo sní, má hlad – a zle je. Též to není dobré mnoho, – věděli už dávno staří – když se příliš zrn dá; – z toho málo co se povydaří. Nebojí se trochu máti, že přijdete do nehody? Pardon! – já ji viděl státi také někdy u té vody. 33

Opadal květu pel...
On, otrok rozkoší a nenasycen zcela, v šat oděn křiklavý, jak čas to nes, a ona plnou modní nádherou se skvěla na družek vzdor a mnohým na přetřes. Tak vyšli z domu; galantně jí podal rámě, splynuli s davem v hlučné ulici v tom vědomí, že mnozí dívají se na něně, a radost plá jim proto na líci. Cos šeptal švitorně jí stále v tichu, vstříc ona děckým umem šveholí, šli v obdiv důvěřivi, plni slov a smíchu, až posléz vešli zkvetlých do polí. Tam s duší zatajenou honili se travou, trhali květy, jimiž plála mez, a ve lži věřili – moderní děti – pravou že lásku čistou tam snad najdou kdes. 34

Všechno se koupí.
Pan rada stár, však ještě země se drží pevně; – dobré neměl dosud partie; oj, pojď mé malé děvče ke mně, chci milovat tě, sám to člověk žije nežije. A malé děvče? – Domovničí jí tatík v jednom lepším domě; jaká budoucnost jí štěstí dá a neb ji zničí? pah! dneska dávno už se nevyplácí dívčí ctnost. Jak vše se mění v krátké době. Jsi děvče hezky šacené a pěkné jako květ. Čas plyne... Aj, v tvém lůně robě? Pán od báby ti koupí čest za zlatých třicet pět. 35

Příroda neklamaná.
Jar sotva třicet zlíbalo tvé čelo, jež bídou zamlženo, ty chudá z lidu ženo, a co již květů z tebe vypučelo. Cestou jsem tě potkal; – šla jsi do továrny muži oběd nesouc prostý o poledni; v lokti děcko mělas drobné bledolící, chlapec vedle cupal s kaštanovou kšticí pevně se tě drže sukně kartounové, děvčátka dvě malá v předu povídala, v bohatém zas lůně rostlo dítě nové... O ty matko plodná, matko požehnaná! Viď, muž přijde z práce, když už noční stíny nade městem leží; – znaven, v klidu době na tvých ňadrech ssaje posílení sobě, aby zase z rána mohl do té věčné dřiny. A tak z tebe v lásky znoji tryská život dvojí... 36 Vidíš, matko silná! – život tvůj se žití otevírá často... rodičko ty skvělá! A já jsem si vzpomněl: jak se tolik domů nádherami třpytí, že bys v prvním dojmu snadno záviděla; všude plno krásy, všude plno zlata, řada služek, sluhů, jídla přebohatá, sbírky obrazů a cizích krajů kvítí, hudba nadšená se v dlouhých síních třese, řeči, hladké sklony, návštěvy proud zve se, lidé, nábytek a stěny, v kleci jaté ptáče – všechno v podiv nítí, ale dítě narozené na kolébce nezapláče... Jedni o krásu se chvějí, druzí volně hýřit chtějí, třetím klid zní nejskvěleji – jiní v mládí utratili v hýřném plese, co teď mohlo žíti... 37

Blázen.
Já kdože jsem? – vy můžete se ptáti...? což nevidíte –! nu, jsem přece král, král mocný, převeliký, moji zlatí, jenž slavně říši své vždy panoval –! Eh, panoval, i vládne zdárně dosud. – Jsem spokojený se svým národem, u trůnu šťastný přeje mi vždy osud a klidná je má poslušná vždy zem. A! – jaký úsměv na tváři vám sedí... já vidím – proč? – se tázat musím vás, a ten tam, co tak divně na mě hledí... – co vlastně chcete u mně tento čas –? Vy kdo pak jste?... snad poddaní mí mladí, a jaká žádost vás přivedla sem...? tož mluvte, možná – vyhovíme rádi a slavným potvrdíme nálezem. 38 Jak –! mlčíte a jen se usmíváte...! proč – řekněte, či chcete v zlost mě štvát? – však uhlídáte, těžce odpykáte, neb ztrestám smělost vaši tisíckrát – – Ty – ty!... co tady pláčeš, ženo mladá, jíž bujný tváří život prokvetá...? – ha! mlha z mozku již mi padá – padá – o zmije, zmije – věčně prokletá...! 39

Matčiny památky.
Po kolikáté už tu skříň zas otevírá, kde památku má drahou, truchlivou, jde stokrát sem a stokrát její dítě zmírá a stokrát matka jitří bolest svou... Ach Bože, tu je čepeček ten sametový, tu bačkorky, v nich ráda chodila, kabátek bělounký a ještě jako nový, tu košilka – v ní byla rozmilá. A pak ta drobotinka byla jí už malá; ty šatečky, hle, sama šila jí, jak andílka bílého v ně ji oblékala – a teď tu nerušené v tichu stlívají... Odešlo, odešlo to dítě čisté, zlaté, útěcha žití její jediná! – co nocí proplakala v slzách tisíckráte a co jen často na ni vzpomíná. Vzpomíná smutná na ni – sama však a sama, když zemřel a zapad jí blaha jas... aj, slyš, o duše roztoužená: „mama, mama“,mama,“ toť, Pane, její dívenky je hlas. 40 A běží k oknu, zírá nedočkavým okem, zda malou uvidí tam dcerku svou: jen pozdní chodci zdlouhavým a hlučným krokem ulicí šerou kolem domů jdou... Od okna smutně potácí se matka bledá a památky své skládá do skříně; – však přijde zas, vždyť srdce zapomnít jí nedá, to vše jí v bolu těchou jedině... 41

Daleká cesta.
Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ, teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady, Tajemstvími rozchvěly se dálných světel řady, Tajemstvími odvěkými, jimž se kloní svět. Čas nad zhýčkanými městy okřídlený táh’, staleté se orloje na věžích rozzpívaly, zvolna zmlkaly, až v dáli stenem umíraly, padly v propast vod, jež tiše lkaly v dřímotách. Unavený lesem bloudil bledý luny svit, poceloval mrtvou tůni, šedou věky sosnu, zkolébané vinice se rozšeptaly do snů polím, jejichž líný vzduch byl dechem vína zpit. Na skrčené štíty chudé sladký přelud pad, vyprávěl, že jednou se jim nízké zjasní střechy, žluté že zaplaší znění unavené vzdechy, hrdé stavěl zahrady, kde stál jen prostý sad. 45 Na jezeře horském bílé kvetly lekníny, po skalinách nekonečně píseň táhla dlouhá, do zamlklých zátiší se ukrývala touha, po etherných naříkaly květech lučiny. V řadách vpadlých rovů svaté práhlo Mlčení, do světel se neznavených bděním povznášelo, na vlnách utichlé noci sladkou věrou mřelo, píseň země přítmím hrála věčna víření. O svém slunci vyprávěla jabloní si běl, o síle a touhách, hvězd o lásce snily řady, čekala noc jitra – skryté snad se bála zrady – duší Věčna plápol vzňal se – noci dech dál spěl. Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ, teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady, Tajemstvími rozchvěly se dálných světel řady – Odhodlaný Dobra hledat, Štěstí šel jsem v svět... 46

Otázky.
V mé choré duši bouře věčná roste, jak v poli květů otázek tam bují, nejistot proudy dotěrní v ní hosté, modlitbou slabě jim se vykupuji. Co stesk mi pomůže a roztoužení, kdo velké pravdy někdy dohledá se? Té důvěry a mládí není, není, kdy tak se věřilo ve štěstí kráse. Otázka druhou střídá bez ustání a duše ani chvilkou neokřeje, je plna hledání, je plna ptání, jde za pravdou – a věčně nevím, kde je! 47

Vyznání.
Já dlouho před Tebou jsem klečel na kolenou a šeptal tiše Ti svou touhu nezkojenou, hlas můj se třás. A sladkou bázní třáslo se mi celé tělo, když polibky jsem vtiskal na Tvé bílé čelo vždy zas a zas. A jásala má duše, zpívaly mé rety, když tisíckrát jsem líbal lilií Tvých květy nevinných krás. 48

Poušť byla dlouhá...
Poušť byla dlouhá, nekonečně smutná a mrtvá od východu na západy, jen bílý písek, líný hřích jak ležel a slunce pražil dotek na něm všady. Vzduch suchý kolem nepohnul se ani, nezlíbán spřízněním omladlé trávy, nezhýčkán květy ani dechem stromů, stál tichý strnule a klidně spavý. Poušť byla dlouhá, mrtvá, širá, pustá, tak do ní zbloudil člověk štvaný trýzní a za ním slepě pospíchaly davy; teď rády šly by zpět, když hynou žízní... 49

Zásady.
Sám s sebou nespokojen, dnes nemocen a zítra zdráv, dnes miluje a zítra zhojen – nuž, bav se, hochu, bav. Dnes ponořit se do askese, hřích zítra chválit zas, na jednom voze vše se sveze a dnešní dovolí to čas. Snad vášně víc a méně ctnosti a svědomí – to lépe jest, tak dobrým budeš, vzácným dosti – žij, pij a jez a miluj čest... 50

Hlas cizí do snů Tvých.
Dítě moje, půjdem?... Hleď, podušky sněžné krajek pavučných jak ztrácejí se v běli, vůně od nich sladká v horký mozek dýše – jak by pod Tvým tělem pokorně se chvěly! Dítě moje, půjdem?... Vím, že se mne bojíš, úzkost že Tě mate před vášnivým stenem, před výkřiky štěstí, prudkým před objetím, přede mdlobou mrtvou v těle rozrušeném. Dítě moje, půjdem?... Vím, Tvá duše chví se, že ta chvíle zloupí krví mladé snění o pohledu hloubi, nocech roztoužených, ráj Tvých krajů svatých v smutnou pláň se změní. Dítě moje, půjdem?... Neboj se, o není v žilách mých tep vírný, jak Tvé duši zdá se... zulíbám Ti ruce, bílé čelo, rety, pomodlím se blažen k nevinné Tvé kráse. 51

Kdo odpoví?...
Vzpomenu-li – často je to, myšlenka mě drtí, vzpomenu-li, já se bojím, já se bojím smrti. Vzpomenu-li – často je to, duše v těše chudé, až v té hlíně budu dřímat, co to ze mne bude... Tělo, které jsem vždy pěstil, červi roznesou si, hnědou hrudu brzo zmrví černý vlas a vousy. Žlutá lebka, která znala pláč i štěstí chvíle, bude někde pohozená šklebit zuby bílé. 52 Žlutá lebka s mozkem scvrklým, v důlcích plná sněti, bude někde u zdi šedé lekat malé děti. Kosti tlící, když už jiné rov můj bude chovat, vyhozeny, bůh ví, kde se budou povalovat. Pak i ty se s prachem smísí v bujném čase letu – – Tedy nic, o svaté nebe, ze mněmě nezbude tu? Což je jenom cesta krátká, smrt – nic víc, to dosti? Ne-li, kdo a kde, jak déle bude žít, než maso, kosti? 53

Sami...
Samota studená dýchala se stěn. Tiše, s okem sklopeným jsme vešli, jakby se bázeň nám tajila v duši, a v prsou mocně třáslo se srdce. Pak dlouho, vše věštícím pohledem jsme nahlédli v duší hlubiny, kde cosi se chvělo, cosi se chvělo divnými barvami, v divné odstíny. Byli jsme tak sami, byli jsme tak sami! A večer byl, a byla tma a byla noc tak posvátná, byli jsme tak sami, byli jsme tak sami. Jasné jitro když se oknem rdělo, stihlo před Tebou mě na kolenou; – Tys hladila můj vlastvlas a líbala mé čelo....čelo... 54

Člověk.
Jak dlouho šli již onou pouští mrtvou, jež obzorem se táhla, nevěděli, oběma zdálo se, že věčnost celá jim dýchá žízeň do vypráhlých hrdel. Tak zvolna šli, již znaveni a slabislabi, a vzhůru dívali se, zda snad mraky nad nimi po nebi se honí šedé, jež by jim žití sílu vdechly v tváře. A šli; až posléz – málo kapek vody svítilo v písku – první padl do ní – a druhý rychle udeřil ho v skráně a přes mrtvolu srkal vodu smrti. 55

Nelituj...
Bolesti té drahé nebudiž Ti líto, v které jsi se tichá stala navždy mou, vždyť v ní tolik štěstí světle bylo slito, vzkřísila mi cesty chudé bolnou tmou. Nebudiž Ti líto bolesti té svaté, nevzpomínej smutna prvých obětí, já Ti u oltářů žehnám tisíckráte, srdce spíš tam zemře, než je znesvětí. Nikdy nezapomeň horká polibení, slzy, štěstí, touhy, náhle trysklý žal; věř, že větší lásky v širém světě není té, jížjíž, drahádrahá, tehdá jsem Tě miloval..miloval... 56

Volání za životem.
Ven chci, ven! – Pusťte mě, lidé, z té těsné a prokleté klece, kde nikdy v kletbách a temnu nezřím dne ani; tady je dusno a mrtvo, vzduch plesnivý prsa má vraždí, rezavá na zhublé chřestí pouta mi dlani. Pusťte mě, lidé! Ven chci, ven! – Pusťte mě, bídní, z té těsné a prokleté klece, tu straší samota, družné lekají krysy, oko mé znavené nocí se v temnotách nemůže uspat, kde hrozné nestvůry pekla od stropu visí. Pusťte mě, bídní! Ven chci, ven! – Pusťte mě, vrazi, z té těsné a prokleté klece!..klece!... Ha, ticho příšerné!..příšerné!... Volnost nesvitá pro mě? – jak, že vy nechcete? – chachacha, sprostím se sám bez vás taky – ta stěna šedivá, pás, hřeb – a bude po mně... Pustíte, vrazi?... 57

Slova bez naděje.
Všemi, jimž věřil jsem, oklamán, blíny má důvěra klidí... znaven a vysmán a jedem štván straním se lidí. Kamkoli kroky své zamířím, úlevu hledaje klamnou, všichni s tím nevlídným dechem svým ženou se za mnou. Zamknu se v světnici rozchvěný – teď snad se vyprostím pláči... nocí mi klepají na stěny zbloudilí spáči. Utíkám do samot odlehlých – ve stínu skryju se stěží, prokletý drsný ten hlas a smích v patách mi běží. Všemi, jimž věřil jsem, oklamán, duše má bol všade vidí... znaven a vysmán a jedem štván bojím se lidí. 58

Loučení.
Poslední ruky stisk, jenž nesevšední, poslední tvých pohled nestálých očí, poslední polibek, ‚s Bohem‘ pak slední, tak už se v minulo všechno mi stočí. Všechno mi odchází, všechno mi mizí, „miláčku“ – přeju ti dobro a štěstí; tak se tu rozejdem, budem si cizí nad každou vzpomínkou, nad každou zvěstí – Čím byla’s mně, nevíš, dobré mé děcko: života krví a sílou v mém trudu, jinam teď odnášíš lásku a všecko – jdi tedy, líbej – já vzpomínat budu... Jdi, dítě, nedívej víc už se za mnou, málo snad zřela bys v oku mém bolu; co v srdci – tváří se zakryje klamnou, jdi, jdi jen, nebudem plakat přec spolu! 59

Podzim.
Rve vítr listí v chumáči, na hladi vod je omáčí, a mně je touhou ku pláči. Chladný dech věje z pustých hnízd, lesem se táhne ostrý hvizd, v poli se žlutý honí list. V kraji se podzim prohání, Smrt chladně shlíží se strání, a mně je smutno k zoufání. 60

Vyšli v bláto.
Byl vlhkem prosycen vzduch jara, když déšť se stišil na chvíli, nad lesem míhala se pára, pod větví sedli motýli. Ve trávě chladil vánek rosy, květ v poli těžkou vůní plál, pták mokrý tiše pipal cosi a dole zajíc v křoví spal. Po lese táhla vůně smolná, s jehličí na mech pláč se lil... a oni vyšli v bláto zvolna a žádný slova nemluvil. – 61

Sny mládí.
Leknínu poupě v zeleném obalu, v zelených listenech zavité poupě, nad tvojím ožitím skláním své čelo, dlouho je skláním v dechu tvém tušeném. Leknínu poupě v zeleném obalu, nad tvojím ožitím vzpomínám dávna, dívám se, zlehka jak listeny puknou, na vodách pluje procitlý čistý květ. Leknínu poupě v zeleném obalu, rozjásáš hladinu nevinnou bělí – kdy však mých dávných snů poupata vzplanou? Nepřijdou v mládí kráse mi nikdy již. 62

Modlitba.
Pane můj mocný, před Tebou padám, nebohý červ já jsem, bídný a nízký, pln hříchů černých – nade mnou, Bože, slituj se... Ubohý tvor jsem já jen a slabý, dnes kloním sem se, zítra však zase zvrátí mě jinam čas. Dnes duše moje květů je plna, zítra mi mrazem povadnou. Vzpínám se k slunci silou svou chabou, přec jdu jen stále noci tmou... Jsem, Pane, hříšník, Ty znáš mé činy. Z večerů pláču před Tebou, bledou svou tvář já, Veliký, k Tobě pozvédnout bojím se... Bože můj, Bože, o dej mi světla, aby mi svitlo v cesty mé, Bože můj, Bože, o dej mi síly, jinak můj Pane zahynu – – A já se Tvého zatracení bojím, ach, Svatá Pravdo, v slzách tady ždám: smiluj se, smiluj nade mnou... 63

Už je to dávno.
Já žití netušil s cestou rozbouřenou, když drahá houpala máť mě na kolenou – ale už je to dávno. V mé duši dětinné luzných snů hrál příval, když k čistým v modlitbách hvězdám jsem se díval – ale už je to dávno. A pak jsem v rozplání vyšel v svět se bíti a doufal, v dáli kdes Slunce že mi svítí – ale už je to dávno. Má sladká důvěra tiché sady zřela, do nichž se ničící špína nevetřela – ale už je to dávno. Kdys čímsi jásavým srdce mladé znělo, pak smutný den, divý smích, vše odumřelo – ale už je to dávno. O duše! – Chátra a smích a v blátě stíny. Kdys, ano kdys, o kdys – býval svět mi jiný – ale už je to dávno. 64

Píseň známá.
Nad městem se rozzpívaly hrany, Smutek padl v davy, jeho jméno létlo na vše strany, bylo plné slávy. Nízká komůrka zamlkle dýše... V trudném zamlčení vešel spěšně, vzhlédl k nim a tiše děl, že juž ho není. Skloniv hlavu, sedl blíže dveří; světnicí den zmírá. Žena ztěžka sklonila se k dceři: „plač jen, dcero sirá“.sirá.“ 65

Nevrátím se...
Vím, že bysi ráda chtěla, bych se zase vrátil – ale já bych spíše proklel se a duši ztratil. Abych znova zpět se vracel, kde mi tolik vzato bylo tvojí rukou chladnou – příliš hrd jsem na to. Vím, že bysi byla zase lásky mojí chtivá... o ne! – dost mám, stará bolest že už dobolívá. 66

Děti.
Na mladé trávě husy pasou děti, jich výskot divý s křikem vzduchem letí. Tu hlouček v smíchu míčem v čety hází, tam chlapec hůl si hladkou hledá v mlází, v běhu se jedni předstihují zručně, opodál jiný bičem práská hlučně, tam knihou dva se octli v čarném kraji a husy v bujné sny jim štěbetají; vzduch rozhřátý sved mnohé do rybníka, hlaď hlukem vlní se a voda stříká... Žebračka shrblá po hrázi se plazí; hned v povel střelou všichni vzhůru nazí, chléb černý z děravé jí berou nůše. Ona se dívá, zvolna jde dál hluše, jen chvilkou šeptne: „nechte již mě, drazí“,drazí,“ a na to hodný blátem za ní hází. Až zajíce kdos uzří oka vzpláním, nechají ženy, s křikem běží za ním. 67

Jemné srdce.
Vždycky jsi říkala, jak mě máš ráda, kol mne když vinula’s ručky své běl, sotva však odešla jasných dnů řada – vidíš to, miláčku, kdo tak to chtěl? Vždycky jsme bývali plni svých snění, budoucnost naše! jak ta měla krás! – všechno se shroutilo, nic z toho není, svit našich rozplání stemněl a zhas. Zapadla, zemřela ta láska mladá, jak slunce odchází za řadou hor, do duše mojí teď bol mocně padá, hledám a volám tě nadarmo chor. Vidíš to, vidíš, mé neblahé dítě, celý svůj život chtěl s tebou jsem jít – tebe však strh život do klamné sítě a mně se ztratila důvěra v „žít“. 68

Svět.
Cestu žitím bědnou dal ti Pán – Kráčím odhodlán. Zlata zářné poklady ti dám – Chudobu rád mám. Krásou těla budeš obdařen – Duši cením jen. Mladých druhů zavedu tě v smích – Já rád žiju tich. Děv tě kyprých vnady opijí – Hmota zabíjí. Jménem tvým se vesmír bude chvět – Sláva jarní květ... 69

Víš..?Víš...?
Déšť do jehličí tleská a budí lesní tiš... Já vzpomínám jak dneska – má drahá, víš? Tak byli jsme tu sami... Jak něhou naše skrýš a stromy drahokamy vzplanuly, víš? Já šeptal sladká slova, se vinul k tobě blíž, zřel v oko zas a znova – ach víš, ach víš? Déšť v jehličí zas tleská, ty u mně nesedíš, a pohádka má hezká...? Však dobře víš! 70

Vyplul jsem.
Zraky mé zamženy od hoře, slední hled ve známé prostoře, vyplul jsem, vyplul na moře. Do krajin Ticha můj duch mě ved, prchal jsem z temnoty slz a běd, za sebe jsem se neohléd. Byla má loďka slabých stěn, vlnám já důvěřil bílých pěn, nadějí plul jsem obrněn. Vítr mi v pavučí plachty bil, veslo vln z ruky proud vyrazil, skořepí v propast zatočil. Loďka má úpěla na skále, moře se chechtalo nestálé, do nocí lkal jsem zoufale. 71

Nevraťte se zpátky.
Já jsem vás prosil: navštivte mě, jsem sám a nemocen, a venku zpívá hrdá země svůj sladký jarní sen. Před okny růže kvetou rudé a jásá plný mák a mně tu tesklivo je všude, vždyť opuštěn jsem tak. Už dávno jsme se neviděli, co život ved mě v dál. Den budem vyprávět si celý a víc kdo vzpomínal... Já na vás čekal, čekal zase – kdo líp než já to ví? Vy prosbě mé jste vysmála se; jsem, viďte, bláhový! Zas jeseň v kraj se rozletěla, přinesla v svět můj žal – a vy jste ani nevzpomněla; ba, kdo by vzpomínal! 72

Na poli. (Paul Ernst: „Polymeter“.)
Obilí zlaté vlní se všady, žnec žito kosí v bohaté řady. Krůpěje potu s čela si stírá, rukou pak zvolna projíždí vlasy, na nebe modré tázavě zírá, budou-li stálé pohody asi. Kdos za ním stojí blizoučko tady, Smrt – žito kosí v bohaté řady. Krůpěje potu s čela si stírá, rukou pak zvolna projíždí vlasy, na nebe modré tázavě zírá, budou-li stálé pohody asi. 73

Až jednou...
Až jednou po letech my sejdeme se zas – já v duši tajný bol, vy v oku smích a jas! Až jednou po letech my sejdeme se jen – vám bude vše se zdát, že mladý byl to sen! Až jednou po letech my sejdeme se kdes – vy plna života, stín trosek nad mým kles! Až jednou po letech my sejdeme se snad – o, paní, nevíte, že měl jsem vás tak rád! Až jednou po letech my sejdeme se přec – o, paní, smějte se, jak je to k smíchu věc!... 74

Slunce.
Slunce! Trávy s procitlým šeptají jarem. Slunce! Květy životem dýší. Slunce! Lesy chvějí se v touhách. Slunce! Ptáci zpívají radost. Slunce! Sny opuštěné v samotách pláčí... 75

Zapomínej!
Proč jste dříve neřekla mi, že my svoji nebudem, proč v mé duši sladké klamy živila jste každým dnem? Proč jste dříve neřekla to, že jsem pro vás chudý hoch, nebylo by tolik vzato, dřív bych zapomenout moh’. Nyní těžké je to zcela, nechtít na vše myslet zas, když jste jenom naděj sela v mladém srdci, lásky jas. Když už květů z čarných polí bílý dech se rozklene, těžko je a jak to bolí, lámat je od kořene... 76

Jaro.
Nad krajem sluneční paprsek jásá, na stráni šeptá a směje se krása, do duše nálady jara dech střásá. Ve větvích ptáče sny toužení zpívá, nad travou vzpučelý mladý květ kývá, mládež za motýli honí se divá. Kde jaký les a háj,háj hlaholí smíchem, sšeřená ústraní lekají hříchem, jenž klíčí jarem a láskou a tichem. 77

Cestou.
Před mým krokem šklebila se propast úzkáúzká, jako stezka vede v mechu, tma a chlad až ke mně vstoupal z dola; kdo se v ní kdy sřítil – marno vzdechu. Hluboko jsem naklonil se do ní. Mrtvé ticho vlálo kolem hlavy, ticho, které do Neznáma svítí;... louč jsem do tmy mrštil plápolavý. Zřel jsem: dole mdle jak sténal člověk, ruce svíral v pěstě, zbrocen krví, podál zbraň a u ní laňka mladá – nebyl poslední však, ani prvý. 78

Slib.
Na záplavě hymnou písní usínal již den; dýchal mlčky vůni vlasů její opojen, na rtech náhle sesmutnělých zatřás jí se sten. Ovila mu kolem hlavy jemné ruky běl, v přívalu slz nenadále trysklých zrak se rděl, tázavě se do duše mu v prosbách zahleděl. Oddaně mu na skráň tiskla líce ruměnné; on jí slíbal pochybnosti v oku tlumené: „nikdy nezapomním, nikdy, věříš, blaho mé?“ 79

Nic dlouho netrvá.
Hleď, kukačka jásá s buku kuku, kuku, kde má duše častokráte volala tě, dítě zlaté. Hleď, kukačka volá s buku kuku, kuku – muž se toulá po záletě a jí všechno mrzí v světě. Hleď, kukačka pláče s buku kuku, kuku. Nedbej už jí, vysměj se jí, touha, láska! – to se přejí. 80

Illuse.
Svit lampy došeptal. – V sny mne vábíš, noci? Aj, noci, nikoliv, zde si sednu tiše; ach ano, samoto, temno tajem dýše, to temno, rád tě mám, v své mě spínáš moci... Ach, vy zde, předrahá, vy jste přišla ke mně, vy, moje nejdražší, jdete, vím to, z dáli, vás vedlo srdce sem, oči světlem plály, vy duše přišla jste mé se dotknout jemně. Jste asi znavena, vedle usedněte, má drahá, milená, ke mně nocí bledou po cestě spěla jste, kde se smutky vedouvedou, a vy jste chvátala, bílý snů mých květe. Já dobře tušil to, že sem zavítáte, má duše toužící dnes to šeptala mi, když skláněl v zádumách jsem se nad knihami, kol snivé hlavy vám oplétal sny zlaté. 81 A vy jste přišla juž, v této smutné době, jež vámi zjásala v nekonečné zpěvy, jež vy jste přenesla srdce na záchvěvy, a jste tak znavena, odpočiňte sobě... Tak, tak jen, blaho mé, těsně přitulte se, já zlíbám ruce vám, čelo, sladké rety a vlasy, šíje běl, čistých lilií květy – ó, blíž se přitulte – zmírám slastí v plese... Ten smích! – Kde’s milená? – Tma se kolem třese... 82

Pane, jdem.
Znaveni, sestro, uštváni k smrti, v hrůzách se chvít a jásat přec – osud tě, drahá duše má, drtí, zulíbej blahem růženec. Cítím ty na nás upřené zraky, krvavě chtějí dnes se smát – modli se, sestro, modlím se taky, odejdem brzo, jsem tak rád. Slyšíš, jak řev tam zatřásl mříží? smrt v oněch zracích chvátá sem; Ty, jenž jsi Kristus! – blíží se, blíží – hlas volá sladký – Pane, jdem!... 83

Tu lásku nechme spát.
Což budem si to zapírat, vím přece teď už dosti; a to, že měl jsem tebe rád i tobě nebyl cizí snad, dnes patří minulosti. Což budem si to zapírat, že nebylo to z krve! – já toužil, zmíral – lásku znát, tys chtěla tělo objímat, teď jinam jdeš, jak prve. Což budem si to zapírat... svou vášeň v mladé ctnosti mé chtiva byla’s vykoupat. Tu svoji lásku – nechme spát, ta patří minulosti... 84

A já jdu.
Vítr se opírá do mého těla a letí rozpoutaný nocí, oř bujný, hází mi vlasem, šatem mi vlaje, a já jdu. Od lesů podivná hudba tak hraje, skřek divý moji duši mrazí, tam sova rozspalým tichem ve větvích zpívá, a já jdu. U cesty z díry se šelmy zrak dívá, ostré se ve tmách zuby lesknou, lev podál k prudkému skoku na mne se týčí, a já jdu. 85 Z houštiny hrozivý zase had syčí; mé tělo únavou se chvěje, mé nohy zdrásány trny vlekou se v času, a já jdu. Nocí jdu, ve větru, nestvůrných hlasů ve skřeku, zvěře v hrozbách bludné, jdu znaven k smrti, a doufám, čekám a doufám a já jdu. 86

Je mi vás líto.
Vy domy špinavé, uzounké ulice, je mi to líto vás vždycky tak velice! – jak nemá duše se bolem tu zachvěti, kde bliká nad vchodem lampy zář tlumená, ženštiny v nečistá lákají objetí vášnivá, placená? Vy domy špinavé, uzounké ulice, pokaždé stud horký tryskne mi na líce, srdce tep rozchvělý tlukotem zabuší, když kolem kleslí ti tvorové volají k tělům vyssávaným, v kterých se bez duší dobytek napájí. Vy domy špinavé, uzounké ulice, je mi to líto vás vždycky tak velice! – vy ženy neženy, s hanbou svou na tvářích, pro tolik slz, jichž proud mnohdy vám ňadry třás, pro tolik hříchu a pro sycených těl smích je mi tak líto vás. 89

Blíží se večer.
Večer se blíží, slunce za les klesá, oblaka hoří, zlatý hory lem, vzpružený život vstoupá pod nebesa, umírá zvolna tichým ševelem. Večer se blíží, slunce už se ztrácí, na poli rolník práci s beder střás, ve větvích rozjásaní pějí ptáci, krajinou zvonku rozléhá se hlas. Večer se blíží, slunce už se skrylo, modlitba šeptá vzduchem nízkých chat; – v odlehlých města zdech, kde mrtvo bylo, do rána stud se bude prodávat. 90

Na čekání.
Do ulic pad večer, kvapem se v nich šeří, domy zčernalé se tmějí víc... děvče vystupuje ze špinavých dveří, vyzývavě kolem volajíc. V zapadlé té čtvrti život probouzí se, cele když tu dohasl dne svit, mnohý krok sem stočí, silně když kol tmí se, trochu popřát si a zahýřit. Hluk se massou valí, hovor všade dýše, nadávky se mísí, zpěv a smích, kdo tu poprvé je, plaše jde a tiše, by mu nikdo nečet ve zracích. Stín se často mihne chodby matnou šeří... to přivábil hosta sladký hlas – Druhé děvče volá ze špinavých dveří, po ní vyjde lákat jiná zas. 1§§91

Zábavám vstříc.
Dvě děvčata střídavě zpívají:
Stelu si tě, stelu, postýlko má milá, stelu si tě, stelu, peřinečko bílá. Stelu si tě, stelu, lůžko plné hříchu, stelu si tě, stelu, k nucenému smíchu. Dlouhý den, smutný den zapad a zhas; nudou vždy mne tíží, však již tma se blíží, to radost k nám se jen navrátí zas. 92 Však mně den těchou je jen, kdy vím, že přece mám duši... ta radost, radost, ach je tak smutná. Tichá noc nad námi, budeme žít, přijdou hosté mladí, dovádějí rádi, což těmi stěnami smích bude znít. Ach, ano, budou se smát a já se smát musím s nimi, třeba mi srdce mělo i puknout. Pít vína při zpěvu budeme dost; – pro objetí teplá kdož pak hnedle nevzplá? pro lásku, pro děvu rád vše dá host. Co libo, štědrý host dá, sám, hodný, málo chtít bude, jen bílé tělo, jen tělo bílé... To bude veselí, šílení, chvat, do dne až tu budem v pokojíku chudém láskou a pocely vydělávat. – Ubohé děťátko mé! o drahá dcerunko malá, ty budeš jednou stydět se za mne. – 93 Stelu si tě, stelu, postýlko má milá, stelu si tě, stelu, peřinečko bílá... Stelu si tě, stelu, lůžko moje chudé, k rozkošem tě stelu – co to ze mne bude!?... 94

Ukolébavka.
Hajej, hajej, hajej, andílku můj malej, hajej, hajej, dítě nevinné; nechať oblétají sny o žití ráji bílé čílko tvé. Tak už jsem ti život dala, ale bude zlý a chudý, hanba od kolébky stálá půjde s tebou vždy a všudy. V tomto bídném starém domě z hříchu pošlos, moje dítě, hanbu budeš míti po mně, hanba všade zprovodí tě. Ukazovat budou na tě, o otci že nevíš ani, matka tvá že žila v zlatě z lásky jen a milování. 95 Po létech až snad se jednou mněmě pokleslé budeš ptáti, pravdu poznáš – ó, mne bědnou za vše musíš proklínati. A já tolik miluji tě, dceruško má drahá, milá! ráda za tě krev dám, dítě, bych tě zlého uchránila. V bahně život nízký tobě dala jsem, kde hřích se stápí – Bože, milost! – ať to robě též svět v síť svou nepolapí... Hajej, hajej, hajej, andílku můj malej, hajej, hajej, dítě nevinné; kolébá tě máti, můžeš klidně spáti, já už nikdy ne... 96

Nesmělý hoch.
Hahaha, tys galán hezký, hochu, hochu, jdi radš domů, sedni v koutě, tam si hrej, věru, smát se musím tomu, ty jsi galán, hochu, jej! K smíchu jsi to, chlapče malý; já mu z lásky shodím šaty, tílko mé ho k sobě zve, on však rudne, rozehřatý, chví se, bledne, nenene! Proč jsi tedy přišel ke mně, abys tady stál a čekal úzkostlivý v strach a chvat? – myšlenkou si radost nekal, pojď se mnou se milovat. 97 Vše se jistě zalíbí ti v náruči mé, hochu milý, pojď jen směle ke mně blíž..blíž... v lásce jak se slastí šílí na mých ňadrech, uvidíš. – Hahaha, tos galán hezký! nechoď tedy za děvčaty, máš-li strach před tělem mým, pod sukně se dívej, zlatý, doma pannám dřevěným. Nesmělý hoch:
Jak možná v tvá slova, ženo, víru mít, když vidím kol tvých bledých skrání pozvolné umírání jít? – Nepůjdu k tobě, byť lásky štěstí mi na tvých ňadrech mohlo zkvést, za těmi květy nedám se svésti, v nichž vím, že smrt ukryta jest. 98

První hřích.
Rozmrzen hodil kučeravou hlavou a zavřel knihu, kterou čet, díval se oknem v tichou noc a tmavou s neklidem v duši mladých let. Zas kolem táhnou nezvaní ti hosti! – jak dlouho budou duši rvát? chce odehnat je, nemá síly dosti a nechtě, musí se jich bát. Co těžkých bojů za večerů, nocí, už silný hrdě bojoval, však vlny dráždivé s tou drsnou mocí se hrnou k duši dál a dál. A od těch dob, co zvuky ty v něm znějí, neklidem štván je odevšad, chce ženu jen a hebké tělo její, dal by jí za ně všechno snad! 99 Ach ano, k ženám! poražen – jít musí, nelze mu vzdorů klásti dél, ty noci dlouhé trápí jej a dusí – – rozhodnut oblék se a šel. V zamlklé město ubíral se v kradikradí; tam ztratil nejdražší svůj sen, zašlápl všechno, to své teplé mládí, čistotu ženě hodil v plen... Teď by chtěl hledat ony chvíle denně rozchvělé touhou, když svět spal – kde pak je najde, vždyť je dal ach, ženě, takové ženě, věčný žal! – 100

Námluvy.
Nebuď smutná, holka bledá, pojď sem jenom blíž; co tvé oko kdesi hledá, že mne nevidíš? – Poskoč jenom ruče ke mně, zulíbej mne divě, jemně, zulíbej mne tisíckrát, holka, mám tě rád. Mám tě rád já, na mou duši, věru vždyť to víš, samota mě trudí, kruší, líp mi bude spíš; nevlídný jsem, roztoužený, je mi třeba dobré ženy, ženy, jako tebe znám, nu, pojď tedy k nám. My přec k sobě hodíme se: chudí jsme jak pták, rostem, jako stromy v lese rostou do oblak; nemáš více, než to tělo, které mnohým vyhovělo, bledé tělo, bledou líc, též já nemám víc. 101 Jsme tak oba bídní, prostí, ulice náš byt, jsme dnes pánům dobří dosti, zítra můžem jít; vratký je vděk jejich, míjí, kdo se v tobě láskou spíjí, brzo nebude tě znát a já mám tě rád. NeotálejNeotálej, holka černá, ať pryč nejdu sám, hodná budeš-li a věrná, vše ti udělám; hnízdo upravíme taky, prosté jen, jak pro chudáky, zazní v něm však láska, smích, v nocech mrazivých. Že máš dítě! – jaká rána, co se bojíš snad? však nám také může vrána něco časem dát; aspoň tátu děti budou mít a matku, třebas chudou. – Nuže holka – na mou hruď, mojí ženou buď!... 102

Ulomený květ.
Bylo ticho všade, sivá noc jen snila démantových očí hustým tisícem; ulicí tou pustou časem zazvonila šlépěj opozděná, zabloudivši sem. Kolem lampy šedé plápol blikal slabý, stínil hukot žití, jenž se blízko smál, jenž tím šerým svitem mnohé mládí zvábí, s bolestí pak vyštve do ulic je dál... * Vstoupil, všecek rudý, s duší zalekanou... zavedla ho k sobě, vyšedši mu vstříc; chtivě pohléd již, jí oči smutkem planou, k zemi v prudkém boji sklání vábnou líc. Teprv teď si všiml, jak je ještě mladá, jako dítě dosud, s tělem vonícím, proud jak vlasů hebkých jí kol šíje padá, oka nedotkl se těžký vášně dým. 103 Zapomněl, proč přišel, divný cit ho mate; cítíc jeho zraky, tvář upírá v zem, když on mluvit počal: „rcete, jak v to klaté dospěla jste místo, jak jste přišla sem?“ – Když se bouře krutá žene po údolí, kdož by smrti vonných květů neželel? Kterak srdce dobré smutek nezabolí, zří-li v bahně hynout čistý žití pel? – Co odešla matka, ona mřela hlady, jísti chtělo se jí, svět však, nedbaje, když za službu ždála, odmítal ji všady, nikde nechtěli jí, že prý slaba je. Jíst se chtělo, chtělo – vyhnali ji z bytu, tak se na ulici octla náhle, žel, s trpkým citem v duši, bez naděje třpytu, lidmi utýraná – kdož by nezšílel? Tak se vlekla slabá od ranního svitu, unavená hladem, dlouho do noci, kdy k ní přišel člověk, mluvil o soucitu, že by rád chtěl, ba snad moh jí pomoci. Vděčně věřila slov jeho lživé báji, neptajíc se, jaká služba bude, plat, netušíc, kde, v jakém domě zjednává ji: svoje mladé tělo že má prodávat. Tak hned ji sem zaved; – přišla tlustá madam, prohlédla ji ostře s hlavy ku patě: „nuže, přijata jste, víru ve vás skládám, moudrá jenom být... tu jde plat bohatě“.bohatě.“ 104 „Práce směšně málo, za řeč nestojí to, od svítání k šeru můžete si spát, ale když je všechno hávem noci skryto, s pány budete jen dovádět a hrát“.hrát.“ – Listiny jí vzali, vedli na úřady, tam se vyptávali – knížku jakous má, neslyšíc, co chtějí, kývla „ano“ všady, pak jí kliděklidně řekli, že je prodajná... Bylo včera to, přec nechali ji chvíli, aby navykla si volný zdejší ton, stoupnout ke dveřím však dnes ji přinutili; smutna vyšla večer – první je tu on... Domluvila tiše a jak před popravou s bázní vyčkávala jeho jednání, prosba úpěnlivá prolétla jí hlavou: kéž ji jeho soucit žalu uchrání. – Jeho mladou duši vřelá soustrast jímá, z útrpnosti pak se vznítil náhlý třpyt; obrátiv se, řek s očima sklopenýma: „což vám odsud nelze, musíte tu být?“ – „Dovedu vás řádné známé do rodiny, na úřadě brzo všechno projednám, zde by vehnal život plný hnusné špíny vaše svěží mládí k smutným hlubinám.“ Po chvíli se vzchopil, že už půjde zase, jak vše povídal jí, že zařídí tak, i že přijde pro ni, doufá, v krátkém čase. S ní co bude dotud, nevzpomněl si však... 105 Neměla slov díků, leč ve vlhkém oku všechna vděčnost se jí skrývala;... když pak na ulici mřel zvuk jeho kroku, dlouho v útěše se za ním dívala. * Všel za činem sotva v sladkém srdce smíru, věda, tak že život může vrátit jen duši zbloudilé ve dravém světa víru – nevykonav cele, klesl nemocen. Trudné, dlouhé chvíle, ale více, k tomu nová strast když k nim se přidružila zas: že jí nemoh ještě z toho odvést domu, že tam zůstala tak bídě na pospas. Útlá květina ta, ještě nedotknutá, ušetřená drsné zimy chladných pout, co teď, když se sklání po ní ruka krutá, což by v bahně měla mřít a zahynout? Kterak čeká asi, kdy už přijde pro ni, zdali nezapomněl slibu, který dal – čeká marně však... a rukou řasy cloní noci do šera – leč on tu spoután, žal! Mít jen sílu, sílu, aby mohl za ní, snad ji neporanil vášní ještě plen, snad je čista dosud – kéž ji nebe chrání!.chrání! vzepřel se – však nazpět padl vysílen. * Nebe ohněm plálo v dálce na západě, zlato vseto bylo na tlum beránků, den se loučil v lese, na poli a sadě, zvolna skláněl hlavu tiše ke spánku. 106 Velké světlo zhaslo horou za dalekou, večer k příchodu se hlásil šeřením; jako tmavé sítě ve výši když vlekou, všechno matně stajil, kraj si tiše zdřím... Večer! – jeho stínem v nedočkavém spěchu, sotva okřál trochu, spěl jí povědět, proč dřív nemoh přijít, dnes pod čistší střechu v čestný že a klidný odvede ji svět. Vešel do chodby s tak utajenou duší. Nestyděl se, ne, za šlechetný čin ten, ale nezvyklý byl dusné na ovzduší, jež tu rozdýchá se, když odchází den. Nestyděl se, ne, ba radost sílila ho, život bez viny že může světu dát z ruky zlotřilé a jí zas mládí blaho téměř vadnoucí a čistý majestát. Nestyděl se, ne, ba hrdém ve zápalu, kdyby někdo minul s nízkým úsměvem, byl by šťasten řek: ‚jdu sestru vyrvat z kalu, vy jen hýřit jdete k ní a loupit sem...‘ V chodbě sotva stanul výčitek a strachu, dívčích plno hlav ve dveřích skleněných – tři hned vyšly za ním, křičícího nachu stopy ve tvářích, kol retu svůdný smích. Jej však nezlákaly nahých ramen vnady, prsu nestajená, prodejná ni běl, záporně jen kýv a je-li ještě tady Božena, se ptá, že s ní by mluvit chtěl. 107 Významně už jenom usmály se na se, jedna ukázala vedle v chodby stín, po útoku planém v sál odešly zase, aby jinde k lásce nabízely klín... Ona, vyrušena cizími jsouc hlasy, vyšla, nízké botky majíc na nohou, řásný šat kol těla, uvolněné vlasy, v retu stálý úsměv, zvyklý úlohou. Poznala a v tváři veselost jí bleskla, vítajíc ho, čile poskočila ven, důvěrně mu zlehka na rameno tleskla kynouc přítulná – i vešel překvapen. Vstoupil nesměle a rozhlédl se kolem, pohled pátravý, dost pro poznání však, srdce sevřelo se skrvavělým bolem, v nějž se vrývá její usmívavý zrak. Opojnou vzduch těžký prosycen byl vůní, dusným zabarvený kouřem cigaret, vesele jí tlumný trilek v ústech trůní, jemu zachvívá se zlítostněný ret. Chtěl k ní mluvit, ale neměl slova k řeči, tísnivý ten vzduch kol zkracoval mu dech, hrdlo v jakés divné zadrhlo se křeči, chtěl k ní mluvit, nemoh ani v pohledech. Poznával, že mnoho, mnoho ztraceno je, o Příchodu snít co mělo tiše dál v liliální vůni, čarovného znoje v touze netušené, co už den jí svál – – 108 Smuten sedl proti oknu zastřenému, drásavý cit směle do duše mu pad; nevěděl, jak ona, pohlížejíc k němu laškovně a svůdně, uvolňuje šat. „Vzpomínal si tedy na mne hoch můj švarný, nesmělý a milý?...“ ‚Ano, každý den...‘ „Přec však nepřichvátal, aby jednotvárný život rozveselil –!“ ‚Byl jsem nemocen...‘ „Ubožáčku, smutno věru, když je v domě vázán člověk, nemůže jít za plesem, za radostí...“ ‚To jen v srdci bolelo mě, že jsem s blahou přijít nemoh zvěstí sem.‘ „OvšemOvšem, hochu drahý, mládí zasteskne se, srdce v kořist klesá sladkým náladám, roztouženě chví se, jako ptáček v lese, v podzim na větvi když tiká sám a sám.“ Polonahá teď se tulí: „Drahý – nuže...“ Pohléd, couv a mlčí. – „Sladký oheň dám, ňader lásky písně rozjásají růže náhle v něm...“ – ‚Ach, nejdu přece proto k vám..vám...‘ „Jakže, ošklivý, on vzácné nechce zdroje, aby nedočkavý v náruč moji kles? –“ ‚– Šel jsem radost říci, slovo plně svoje, v počestný že svět vás navrátit chci dnes.‘ 109 „Nezapomněl tedy toho poblouzení? – ve mně dávno jeho dojem prch a zhas, už ta touha po svobodě ve mně není, usnula tu –“ ‚– Blud?... se mnou žil celý čas!‘ ‚Neváhejte, nechť jen směle odtud vkročí vaše stopa; – opět se vám zaskvěje jaro čisté... klidně v dotaz cizích očí šťastna dívat budete se...‘ „Pozdě je –“ ‚Odejděte, odejděte, je-li milá víc vám spása, nežli tento vpadlý svět...‘ „...Koho tůně přehluboká uchvátila ve svém jícnu, nemůže už nikdy zpět –“ ‚Pojďťe se mnou!‘ „...Marno všechno –“ ‚– Pojďte se mnou!‘ „V neustálé strádání a klopotu?“ ‚– V čistou drahu.‘ „...Co už jednou nocí temnou zemřelo, je těžko volat k životu –.“ Smutné stíny mihly se jí mladou lící – však již rozpustilý zaplašil je smích, plný bolesti byl, kletby zoufající v obnaženém těle, v očích zapadlých: 110 Po vodě plave věneček, lilií bílou kvete – mládenci švarní, jeho vděk, kteří si utrhnete? mládenci milí, nevíte, co v něm se tají krásy, zda přece kdo jej zlovíte, pro koho kvete asi?... Růžička vzrostla z poupěte, je samý jas a květ – aj, drazí hoši, nechcete si nikdo přivonět?... proč odcházíte z povzdálí, či soustrast máte s poupětem? Trn, třeba z prvu popálí, útokům v sled ustoupí všem. Citliví hoši – kdo by řek! zakalte vodu na dno, potopí v ní se věneček a už jej máte snadno; přesaďte růži do stínu, stupí se trn a hloží, oddané, sotva mine den, k zábavám poupě složí... Hochu můj, hochu, měl jsi brát věneček z rozmarín, než na něj dechl cizí chlad a jiné ruky stín; pěstila jsem jej nevinně s lilií, jako rajský sen pro lásku velkou jedině, jinak být neměl uloupen. – 111 Hochu můj, hochu, měl jsi brát poupě to v rozpukání, než jiná ruka v křečný chvat zlomila jeho plániplání –; tobě bych všechno dala snad útěchy ve důvěře, v soustrasti nechtěls, jiný vpad a všechno strhal s keře... Slabě již krok tvůj v dálce zněl, panic mi přišel,... žal! šedesát jar již asi zřel, neptal se nic a bral...! Když nahléd v šerou světnici jítření svěží, cudný stín, co viděl? – bledost na líci a stříbrem poházený klín... Spal u mněmě milý do rána, hvězdičky dávno zhasly, v kráse, jež vadla zdepánazdeptána, jeho se oči pásly; jakoby v lásce lety zmlád, jež ze mněmě život střebou, v úsvitě kovem platil rád za vínek, jejž bral ssebous sebou. – Skončena tak je pohádka. Mám zas jít žití vstříc?... zbavený zlata, pozlátka, nebude, jak byl, víc; – každý mě kopne ze dveří, kdo znal mě, z dálky vyhne se, pokání nikdo nevěří, s čela se kal už nestřese. 112 Pohádka tak je skončena. Tu bude moje říše, tu budu, nebi stajena, žíti či zmírat spíše... v hýření, těla prodeji alkohol mozek stiší, tak se to půjde hlouběji se stupňů v stupně nižší... ** Noci, o ty Noci, co jen všechno halí neštěstí a hříchu řásnivý tvůj šat; kdyby náhle vše to v jasnu lidé znali, musela bys hořce studem zaplakat!..zaplakat!... 113

Ztemnělé duše.
Byla to poušť, a živá byla to poušť, poušť do nocí hlubokých propadlá, a po ní veselý uháněl smích, a to byl Hřích. Tou nocí prokletou a opovrženou se vedly zástupy, vedly se v zpívání, neznám kdos před nimi hlásil se ozvěnou. Po Světle duše nechvěla se jim, tak sladce šlo se jim, tak sladce nad hlavou házel kdos jim květy mdlé, květy vlastním dechem povadlé, a to byl Hnus. Tou pouští zamlklou zvonily poháry, a oni pili z nich a pili z nich si smrt; – na předu nahé vlekly se ženštiny znavené vášní a opilé, do noci zpívaly vyžile a nesly prapory... 114 OBSAH.
LIDÉ:Strana Matka5 ŠašekŠašek je smutný12 Vrať sese!14 Dítě z ulice15 Štěstí mladé paní16 Soused18 Prodavačka21 Svět utíkáutíká...23 Vězeň24 Vdova27 Nezávidím28 Tajemství noci29 Píseň tuláka31 Vše s mírou33 Opadal květu pelpel...34 Všechno se koupí35 Příroda neklamaná36 Blázen38 Matčiny památky40
CHVÍLE ŽIVOTA: Daleká cesta45 Otázky47 Vyznání48 Poušť byla dlouhádlouhá...49 Zásady50 Hlas cizí do snů Tvých51 Kdo odpovíodpoví?...52 SamiSami...54 Člověk55 NelitujNelituj...56 [115] Strana Volání za životem57 Slova bez naděje58 Loučení59 Podzim60 Vyšli v bláto61 Sny mládí62 Modlitba63 Už je to dávno64 Píseň známá65 Nevrátím sese...66 Děti67 Jemné srdce68 Svět69 Víš?Víš...?70 Vyplul jsem71 Nevraťte se zpátky72 Na poli73 Až jednoujednou...74 Slunce75 Zapomínej!76 Jaro77 Cestou78 Slib79 Nic dlouho netrvá80 Illuse81 Pane, jdem83 Tu lásku nechme spát84 A já jdu85
HLUBOKO ZAŠLAPÁNO:
Je mi Vásvás líto89 Blíží se večer90 Na čekání91 Zábavám vstříc92 Ukolébavka95 Nesmělý hoch97 První hřích99 Námluvy101 Ulomený květ103 Ztemnělé duše114
E: jf; 2006 [116]