Matčiny památky.

Matčiny památky.
Po kolikáté už tu skříň zas otevírá, kde památku má drahou, truchlivou, jde stokrát sem a stokrát její dítě zmírá a stokrát matka jitří bolest svou... Ach Bože, tu je čepeček ten sametový, tu bačkorky, v nich ráda chodila, kabátek bělounký a ještě jako nový, tu košilka – v ní byla rozmilá. A pak ta drobotinka byla jí už malá; ty šatečky, hle, sama šila jí, jak andílka bílého v ně ji oblékala – a teď tu nerušené v tichu stlívají... Odešlo, odešlo to dítě čisté, zlaté, útěcha žití její jediná! – co nocí proplakala v slzách tisíckráte a co jen často na ni vzpomíná. Vzpomíná smutná na ni – sama však a sama, když zemřel a zapad jí blaha jas... aj, slyš, o duše roztoužená: „mama, mama“,mama,“ toť, Pane, její dívenky je hlas. 40 A běží k oknu, zírá nedočkavým okem, zda malou uvidí tam dcerku svou: jen pozdní chodci zdlouhavým a hlučným krokem ulicí šerou kolem domů jdou... Od okna smutně potácí se matka bledá a památky své skládá do skříně; – však přijde zas, vždyť srdce zapomnít jí nedá, to vše jí v bolu těchou jedině... 41