Daleká cesta.

Daleká cesta.
Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ, teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady, Tajemstvími rozchvěly se dálných světel řady, Tajemstvími odvěkými, jimž se kloní svět. Čas nad zhýčkanými městy okřídlený táh’, staleté se orloje na věžích rozzpívaly, zvolna zmlkaly, až v dáli stenem umíraly, padly v propast vod, jež tiše lkaly v dřímotách. Unavený lesem bloudil bledý luny svit, poceloval mrtvou tůni, šedou věky sosnu, zkolébané vinice se rozšeptaly do snů polím, jejichž líný vzduch byl dechem vína zpit. Na skrčené štíty chudé sladký přelud pad, vyprávěl, že jednou se jim nízké zjasní střechy, žluté že zaplaší znění unavené vzdechy, hrdé stavěl zahrady, kde stál jen prostý sad. 45 Na jezeře horském bílé kvetly lekníny, po skalinách nekonečně píseň táhla dlouhá, do zamlklých zátiší se ukrývala touha, po etherných naříkaly květech lučiny. V řadách vpadlých rovů svaté práhlo Mlčení, do světel se neznavených bděním povznášelo, na vlnách utichlé noci sladkou věrou mřelo, píseň země přítmím hrála věčna víření. O svém slunci vyprávěla jabloní si běl, o síle a touhách, hvězd o lásce snily řady, čekala noc jitra – skryté snad se bála zrady – duší Věčna plápol vzňal se – noci dech dál spěl. Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ, teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady, Tajemstvími rozchvěly se dálných světel řady – Odhodlaný Dobra hledat, Štěstí šel jsem v svět... 46