Jemné srdce.

František Emanuel Zelenka

Jemné srdce.
Vždycky jsi říkala, jak mě máš ráda, kol mne když vinula’s ručky své běl, sotva však odešla jasných dnů řada – vidíš to, miláčku, kdo tak to chtěl? Vždycky jsme bývali plni svých snění, budoucnost naše! jak ta měla krás! – všechno se shroutilo, nic z toho není, svit našich rozplání stemněl a zhas. Zapadla, zemřela ta láska mladá, jak slunce odchází za řadou hor, do duše mojí teď bol mocně padá, hledám a volám tě nadarmo chor. Vidíš to, vidíš, mé neblahé dítě, celý svůj život chtěl s tebou jsem jít – tebe však strh život do klamné sítě a mně se ztratila důvěra v „žít“. 68