Námluvy.

Námluvy.
Nebuď smutná, holka bledá, pojď sem jenom blíž; co tvé oko kdesi hledá, že mne nevidíš? – Poskoč jenom ruče ke mně, zulíbej mne divě, jemně, zulíbej mne tisíckrát, holka, mám tě rád. Mám tě rád já, na mou duši, věru vždyť to víš, samota mě trudí, kruší, líp mi bude spíš; nevlídný jsem, roztoužený, je mi třeba dobré ženy, ženy, jako tebe znám, nu, pojď tedy k nám. My přec k sobě hodíme se: chudí jsme jak pták, rostem, jako stromy v lese rostou do oblak; nemáš více, než to tělo, které mnohým vyhovělo, bledé tělo, bledou líc, též já nemám víc. 101 Jsme tak oba bídní, prostí, ulice náš byt, jsme dnes pánům dobří dosti, zítra můžem jít; vratký je vděk jejich, míjí, kdo se v tobě láskou spíjí, brzo nebude tě znát a já mám tě rád. NeotálejNeotálej, holka černá, ať pryč nejdu sám, hodná budeš-li a věrná, vše ti udělám; hnízdo upravíme taky, prosté jen, jak pro chudáky, zazní v něm však láska, smích, v nocech mrazivých. Že máš dítě! – jaká rána, co se bojíš snad? však nám také může vrána něco časem dát; aspoň tátu děti budou mít a matku, třebas chudou. – Nuže holka – na mou hruď, mojí ženou buď!... 102