Ulomený květ.
Bylo ticho všade, sivá noc jen snila
démantových očí hustým tisícem;
ulicí tou pustou časem zazvonila
šlépěj opozděná, zabloudivši sem.
Kolem lampy šedé plápol blikal slabý,
stínil hukot žití, jenž se blízko smál,
jenž tím šerým svitem mnohé mládí zvábí,
s bolestí pak vyštve do ulic je dál...
*
Vstoupil, všecek rudý, s duší zalekanou...
zavedla ho k sobě, vyšedši mu vstříc;
chtivě pohléd již, jí oči smutkem planou,
k zemi v prudkém boji sklání vábnou líc.
Teprv teď si všiml, jak je ještě mladá,
jako dítě dosud, s tělem vonícím,
proud jak vlasů hebkých jí kol šíje padá,
oka nedotkl se těžký vášně dým.
103
Zapomněl, proč přišel, divný cit ho mate;
cítíc jeho zraky, tvář upírá v zem,
když on mluvit počal: „rcete, jak v to klaté
dospěla jste místo, jak jste přišla sem?“ –
Když se bouře krutá žene po údolí,
kdož by smrti vonných květů neželel?
Kterak srdce dobré smutek nezabolí,
zří-li v bahně hynout čistý žití pel?
– Co odešla matka, ona mřela hlady,
jísti chtělo se jí, svět však, nedbaje,
když za službu ždála, odmítal ji všady,
nikde nechtěli jí, že prý slaba je.
Jíst se chtělo, chtělo – vyhnali ji z bytu,
tak se na ulici octla náhle, žel,
s trpkým citem v duši, bez naděje třpytu,
lidmi utýraná – kdož by nezšílel?
Tak se vlekla slabá od ranního svitu,
unavená hladem, dlouho do noci,
kdy k ní přišel člověk, mluvil o soucitu,
že by rád chtěl, ba snad moh jí pomoci.
Vděčně věřila slov jeho lživé báji,
neptajíc se, jaká služba bude, plat,
netušíc, kde, v jakém domě zjednává ji:
svoje mladé tělo že má prodávat.
Tak hned ji sem zaved; – přišla tlustá madam,
prohlédla ji ostře s hlavy ku patě:
„nuže, přijata jste, víru ve vás skládám,
moudrá jenom být... tu jde plat bohatě“.bohatě.“
104
„Práce směšně málo, za řeč nestojí to,
od svítání k šeru můžete si spát,
ale když je všechno hávem noci skryto,
s pány budete jen dovádět a hrát“.hrát.“ –
Listiny jí vzali, vedli na úřady,
tam se vyptávali – knížku jakous má,
neslyšíc, co chtějí, kývla „ano“ všady,
pak jí kliděklidně řekli, že je prodajná...
Bylo včera to, přec nechali ji chvíli,
aby navykla si volný zdejší ton,
stoupnout ke dveřím však dnes ji přinutili;
smutna vyšla večer – první je tu on...
Domluvila tiše a jak před popravou
s bázní vyčkávala jeho jednání,
prosba úpěnlivá prolétla jí hlavou:
kéž ji jeho soucit žalu uchrání. –
Jeho mladou duši vřelá soustrast jímá,
z útrpnosti pak se vznítil náhlý třpyt;
obrátiv se, řek s očima sklopenýma:
„což vám odsud nelze, musíte tu být?“ –
„Dovedu vás řádné známé do rodiny,
na úřadě brzo všechno projednám,
zde by vehnal život plný hnusné špíny
vaše svěží mládí k smutným hlubinám.“
Po chvíli se vzchopil, že už půjde zase,
jak vše povídal jí, že zařídí tak,
i že přijde pro ni, doufá, v krátkém čase.
S ní co bude dotud, nevzpomněl si však...
105
Neměla slov díků, leč ve vlhkém oku
všechna vděčnost se jí skrývala;...
když pak na ulici mřel zvuk jeho kroku,
dlouho v útěše se za ním dívala.
*
Všel za činem sotva v sladkém srdce smíru,
věda, tak že život může vrátit jen
duši zbloudilé ve dravém světa víru –
nevykonav cele, klesl nemocen.
Trudné, dlouhé chvíle, ale více, k tomu
nová strast když k nim se přidružila zas:
že jí nemoh ještě z toho odvést domu,
že tam zůstala tak bídě na pospas.
Útlá květina ta, ještě nedotknutá,
ušetřená drsné zimy chladných pout,
co teď, když se sklání po ní ruka krutá,
což by v bahně měla mřít a zahynout?
Kterak čeká asi, kdy už přijde pro ni,
zdali nezapomněl slibu, který dal –
čeká marně však... a rukou řasy cloní
noci do šera – leč on tu spoután, žal!
Mít jen sílu, sílu, aby mohl za ní,
snad ji neporanil vášní ještě plen,
snad je čista dosud – kéž ji nebe chrání!.chrání!
vzepřel se – však nazpět padl vysílen.
*
Nebe ohněm plálo v dálce na západě,
zlato vseto bylo na tlum beránků,
den se loučil v lese, na poli a sadě,
zvolna skláněl hlavu tiše ke spánku.
106
Velké světlo zhaslo horou za dalekou,
večer k příchodu se hlásil šeřením;
jako tmavé sítě ve výši když vlekou,
všechno matně stajil, kraj si tiše zdřím...
Večer! – jeho stínem v nedočkavém spěchu,
sotva okřál trochu, spěl jí povědět,
proč dřív nemoh přijít, dnes pod čistší střechu
v čestný že a klidný odvede ji svět.
Vešel do chodby s tak utajenou duší.
Nestyděl se, ne, za šlechetný čin ten,
ale nezvyklý byl dusné na ovzduší,
jež tu rozdýchá se, když odchází den.
Nestyděl se, ne, ba radost sílila ho,
život bez viny že může světu dát
z ruky zlotřilé a jí zas mládí blaho
téměř vadnoucí a čistý majestát.
Nestyděl se, ne, ba hrdém ve zápalu,
kdyby někdo minul s nízkým úsměvem,
byl by šťasten řek: ‚jdu sestru vyrvat z kalu,
vy jen hýřit jdete k ní a loupit sem...‘
V chodbě sotva stanul výčitek a strachu,
dívčích plno hlav ve dveřích skleněných –
tři hned vyšly za ním, křičícího nachu
stopy ve tvářích, kol retu svůdný smích.
Jej však nezlákaly nahých ramen vnady,
prsu nestajená, prodejná ni běl,
záporně jen kýv a je-li ještě tady
Božena, se ptá, že s ní by mluvit chtěl.
107
Významně už jenom usmály se na se,
jedna ukázala vedle v chodby stín,
po útoku planém v sál odešly zase,
aby jinde k lásce nabízely klín...
Ona, vyrušena cizími jsouc hlasy,
vyšla, nízké botky majíc na nohou,
řásný šat kol těla, uvolněné vlasy,
v retu stálý úsměv, zvyklý úlohou.
Poznala a v tváři veselost jí bleskla,
vítajíc ho, čile poskočila ven,
důvěrně mu zlehka na rameno tleskla
kynouc přítulná – i vešel překvapen.
Vstoupil nesměle a rozhlédl se kolem,
pohled pátravý, dost pro poznání však,
srdce sevřelo se skrvavělým bolem,
v nějž se vrývá její usmívavý zrak.
Opojnou vzduch těžký prosycen byl vůní,
dusným zabarvený kouřem cigaret,
vesele jí tlumný trilek v ústech trůní,
jemu zachvívá se zlítostněný ret.
Chtěl k ní mluvit, ale neměl slova k řeči,
tísnivý ten vzduch kol zkracoval mu dech,
hrdlo v jakés divné zadrhlo se křeči,
chtěl k ní mluvit, nemoh ani v pohledech.
Poznával, že mnoho, mnoho ztraceno je,
o Příchodu snít co mělo tiše dál
v liliální vůni, čarovného znoje
v touze netušené, co už den jí svál – –
108
Smuten sedl proti oknu zastřenému,
drásavý cit směle do duše mu pad;
nevěděl, jak ona, pohlížejíc k němu
laškovně a svůdně, uvolňuje šat.
„Vzpomínal si tedy na mne hoch můj švarný,
nesmělý a milý?...“
‚Ano, každý den...‘
„Přec však nepřichvátal, aby jednotvárný
život rozveselil –!“
‚Byl jsem nemocen...‘
„Ubožáčku, smutno věru, když je v domě
vázán člověk, nemůže jít za plesem,
za radostí...“
‚To jen v srdci bolelo mě,
že jsem s blahou přijít nemoh zvěstí sem.‘
„OvšemOvšem, hochu drahý, mládí zasteskne se,
srdce v kořist klesá sladkým náladám,
roztouženě chví se, jako ptáček v lese,
v podzim na větvi když tiká sám a sám.“
Polonahá teď se tulí: „Drahý – nuže...“
Pohléd, couv a mlčí. – „Sladký oheň dám,
ňader lásky písně rozjásají růže
náhle v něm...“
– ‚Ach, nejdu přece proto k vám..vám...‘
„Jakže, ošklivý, on vzácné nechce zdroje,
aby nedočkavý v náruč moji kles? –“
‚– Šel jsem radost říci, slovo plně svoje,
v počestný že svět vás navrátit chci dnes.‘
109
„Nezapomněl tedy toho poblouzení? –
ve mně dávno jeho dojem prch a zhas,
už ta touha po svobodě ve mně není,
usnula tu –“
‚– Blud?... se mnou žil celý čas!‘
‚Neváhejte, nechť jen směle odtud vkročí
vaše stopa; – opět se vám zaskvěje
jaro čisté... klidně v dotaz cizích očí
šťastna dívat budete se...‘
„Pozdě je –“
‚Odejděte, odejděte, je-li milá
víc vám spása, nežli tento vpadlý svět...‘
„...Koho tůně přehluboká uchvátila
ve svém jícnu, nemůže už nikdy zpět –“
‚Pojďťe se mnou!‘
„...Marno všechno –“
‚– Pojďte se mnou!‘
„V neustálé strádání a klopotu?“
‚– V čistou drahu.‘
„...Co už jednou nocí temnou
zemřelo, je těžko volat k životu –.“
Smutné stíny mihly se jí mladou lící –
však již rozpustilý zaplašil je smích,
plný bolesti byl, kletby zoufající
v obnaženém těle, v očích zapadlých:
110
Po vodě plave věneček,
lilií bílou kvete –
mládenci švarní, jeho vděk,
kteří si utrhnete?
mládenci milí, nevíte,
co v něm se tají krásy,
zda přece kdo jej zlovíte,
pro koho kvete asi?...
Růžička vzrostla z poupěte,
je samý jas a květ –
aj, drazí hoši, nechcete
si nikdo přivonět?...
proč odcházíte z povzdálí,
či soustrast máte s poupětem?
Trn, třeba z prvu popálí,
útokům v sled ustoupí všem.
Citliví hoši – kdo by řek!
zakalte vodu na dno,
potopí v ní se věneček
a už jej máte snadno;
přesaďte růži do stínu,
stupí se trn a hloží,
oddané, sotva mine den,
k zábavám poupě složí...
Hochu můj, hochu, měl jsi brát
věneček z rozmarín,
než na něj dechl cizí chlad
a jiné ruky stín;
pěstila jsem jej nevinně
s lilií, jako rajský sen
pro lásku velkou jedině,
jinak být neměl uloupen. –
111
Hochu můj, hochu, měl jsi brát
poupě to v rozpukání,
než jiná ruka v křečný chvat
zlomila jeho plániplání –;
tobě bych všechno dala snad
útěchy ve důvěře,
v soustrasti nechtěls, jiný vpad
a všechno strhal s keře...
Slabě již krok tvůj v dálce zněl,
panic mi přišel,... žal!
šedesát jar již asi zřel,
neptal se nic a bral...!
Když nahléd v šerou světnici
jítření svěží, cudný stín,
co viděl? – bledost na líci
a stříbrem poházený klín...
Spal u mněmě milý do rána,
hvězdičky dávno zhasly,
v kráse, jež vadla zdepánazdeptána,
jeho se oči pásly;
jakoby v lásce lety zmlád,
jež ze mněmě život střebou,
v úsvitě kovem platil rád
za vínek, jejž bral ssebous sebou. –
Skončena tak je pohádka.
Mám zas jít žití vstříc?...
zbavený zlata, pozlátka,
nebude, jak byl, víc; –
každý mě kopne ze dveří,
kdo znal mě, z dálky vyhne se,
pokání nikdo nevěří,
s čela se kal už nestřese.
112
Pohádka tak je skončena.
Tu bude moje říše,
tu budu, nebi stajena,
žíti či zmírat spíše...
v hýření, těla prodeji
alkohol mozek stiší,
tak se to půjde hlouběji
se stupňů v stupně nižší...
**
Noci, o ty Noci, co jen všechno halí
neštěstí a hříchu řásnivý tvůj šat;
kdyby náhle vše to v jasnu lidé znali,
musela bys hořce studem zaplakat!..zaplakat!...
113