Blázen.

Blázen.
Já kdože jsem? – vy můžete se ptáti...? což nevidíte –! nu, jsem přece král, král mocný, převeliký, moji zlatí, jenž slavně říši své vždy panoval –! Eh, panoval, i vládne zdárně dosud. – Jsem spokojený se svým národem, u trůnu šťastný přeje mi vždy osud a klidná je má poslušná vždy zem. A! – jaký úsměv na tváři vám sedí... já vidím – proč? – se tázat musím vás, a ten tam, co tak divně na mě hledí... – co vlastně chcete u mně tento čas –? Vy kdo pak jste?... snad poddaní mí mladí, a jaká žádost vás přivedla sem...? tož mluvte, možná – vyhovíme rádi a slavným potvrdíme nálezem. 38 Jak –! mlčíte a jen se usmíváte...! proč – řekněte, či chcete v zlost mě štvát? – však uhlídáte, těžce odpykáte, neb ztrestám smělost vaši tisíckrát – – Ty – ty!... co tady pláčeš, ženo mladá, jíž bujný tváří život prokvetá...? – ha! mlha z mozku již mi padá – padá – o zmije, zmije – věčně prokletá...! 39