Blázen.
Já kdože jsem? – vy můžete se ptáti...?
což nevidíte –! nu, jsem přece král,
král mocný, převeliký, moji zlatí,
jenž slavně říši své vždy panoval –!
Eh, panoval, i vládne zdárně dosud. –
Jsem spokojený se svým národem,
u trůnu šťastný přeje mi vždy osud
a klidná je má poslušná vždy zem.
A! – jaký úsměv na tváři vám sedí...
já vidím – proč? – se tázat musím vás,
a ten tam, co tak divně na mě hledí...
– co vlastně chcete u mně tento čas –?
Vy kdo pak jste?... snad poddaní mí mladí,
a jaká žádost vás přivedla sem...?
tož mluvte, možná – vyhovíme rádi
a slavným potvrdíme nálezem.
38
Jak –! mlčíte a jen se usmíváte...!
proč – řekněte, či chcete v zlost mě štvát? –
však uhlídáte, těžce odpykáte,
neb ztrestám smělost vaši tisíckrát – –
Ty – ty!... co tady pláčeš, ženo mladá,
jíž bujný tváří život prokvetá...?
– ha! mlha z mozku již mi padá – padá –
o zmije, zmije – věčně prokletá...!
39