Svět utíká...

František Emanuel Zelenka

Svět utíká...
Jí mohlo být šestnáct neb o málo víc, a on – jen o to zrození byl asi před ní; šli, oba dva hubení, pobledlou líc, a byl jinak to párek už docela všední. Nebyli bohatí, nebyli ubozí, nebyli hezcí ni bez krásy též, tak jako co se kdy vozí a nevozí, co je tak pravda a co je tak lež. Šli. Tisk se jí k rameni, něžně ji ved a tak nervosně kolem se oháněl holí, hned sladce s ní cukroval, vážný byl hned, ta jen, jako když něžné jí srdéčko bolí. Tou láskou bohatí, v chování vyspělost; vidíte? – neviďte, cestu vám zakročí, že prý jste smělý a drzý a sprostý dost, že prý jste pohléd mu nevěsty do očí. Ba! – nevěsty než bude ta léta mít, nevěst kolik on vystřídá! (proč jaro svádí?) ta kramařit s láskou svou bude a klít, nebo plakat, jak svadly jí lilie mládí... 23