Illuse.

Illuse.
Svit lampy došeptal. – V sny mne vábíš, noci? Aj, noci, nikoliv, zde si sednu tiše; ach ano, samoto, temno tajem dýše, to temno, rád tě mám, v své mě spínáš moci... Ach, vy zde, předrahá, vy jste přišla ke mně, vy, moje nejdražší, jdete, vím to, z dáli, vás vedlo srdce sem, oči světlem plály, vy duše přišla jste mé se dotknout jemně. Jste asi znavena, vedle usedněte, má drahá, milená, ke mně nocí bledou po cestě spěla jste, kde se smutky vedouvedou, a vy jste chvátala, bílý snů mých květe. Já dobře tušil to, že sem zavítáte, má duše toužící dnes to šeptala mi, když skláněl v zádumách jsem se nad knihami, kol snivé hlavy vám oplétal sny zlaté. 81 A vy jste přišla juž, v této smutné době, jež vámi zjásala v nekonečné zpěvy, jež vy jste přenesla srdce na záchvěvy, a jste tak znavena, odpočiňte sobě... Tak, tak jen, blaho mé, těsně přitulte se, já zlíbám ruce vám, čelo, sladké rety a vlasy, šíje běl, čistých lilií květy – ó, blíž se přitulte – zmírám slastí v plese... Ten smích! – Kde’s milená? – Tma se kolem třese... 82