Ukolébavka.
Hajej, hajej, hajej,
andílku můj malej,
hajej, hajej,
dítě nevinné;
nechať oblétají
sny o žití ráji
bílé čílko tvé.
Tak už jsem ti život dala,
ale bude zlý a chudý,
hanba od kolébky stálá
půjde s tebou vždy a všudy.
V tomto bídném starém domě
z hříchu pošlos, moje dítě,
hanbu budeš míti po mně,
hanba všade zprovodí tě.
Ukazovat budou na tě,
o otci že nevíš ani,
matka tvá že žila v zlatě
z lásky jen a milování.
95
Po létech až snad se jednou
mněmě pokleslé budeš ptáti,
pravdu poznáš – ó, mne bědnou
za vše musíš proklínati.
A já tolik miluji tě,
dceruško má drahá, milá!
ráda za tě krev dám, dítě,
bych tě zlého uchránila.
V bahně život nízký tobě
dala jsem, kde hřích se stápí –
Bože, milost! – ať to robě
též svět v síť svou nepolapí...
Hajej, hajej, hajej,
andílku můj malej,
hajej, hajej,
dítě nevinné;
kolébá tě máti,
můžeš klidně spáti,
já už nikdy ne...
96