LAMARTINOVI.
(po přečtení jeho ódy na Byrona).
Zpět, z posvátných vlastí smělých nebezpourců!
Byrona chceš učit, aby se ti kořil
před nicoucí parou chorobného mozku?
VíšVíš, kdo je ten „pěvec pekla“ Lamartine,
a čím ty jsi, mdlobou donucený
padat k nohám vetchému idólu
vlastní nedomřivé, zchoulostnělé duše?
Dbal snad Prometheus na ty marné těchy
plachých nymf a pokořil se Jovu?
zoufal si, když sebe-zvance blesky
s Kavkazu, kde ukován dlel nahý,
svrhly v hrůzoucí ho, mor soptící tartar,
tartar když zas k hvězdám vyvrhnul ho vzhůru,
34
až pak hvězdy, pyšné nevolnice,
ustlaly mu v klíně moře bezedného?
Ne! nezoufal velký Prometheus!
snášelť hněv i muka, a samého Jova
unavila krutá, světoborná trýzeň;
znova pak ho spoutal. A třeba mu káně
užírala nitro, nezjevil přec Jovu
všemocnému prý, vševědoucímu,
co jej, trýznitele bezcitného,
před pohromou jistou spasit může.
Znaltě on, že dohrá pyšný usurpátor,
nechlácholil medným slovem osudnice,
nobrž, cítě v sobě věčné pravdy zákon,
pokáral mrzkého boha soudy.
Toť jest Byron! ty pak, plachá dcerka
Okeána, doufající v Jova...
a přec na potupu sladko-klamné víry,
hořkých slz ronící z prázdna srdce svého.
Prometheus ale zná, že dým je Joviš;
maje v srdci sílu, doplakal již dávno,
aniž by se musil opíjeti marným
jedem horkých snů, by polo ve snách
potácel se v náruč známé hubitelky;
potká-li ji, vztáhne po ní ruku
s bolným pousmáním, ale bez úžasu
příliš svědom vlastní, pravé ceny,
než aby sám sebe sváděl, oklamával,
odhodlán jak Byron, odhodlán co muž!
35