III. Růže, růže! v temném stínu

III.
Růže, růže! v temném stínu Růže, růže! v temném stínu
tvoje krása rozkvetá, cizá mateřskému klínu, netroufá si do světa. Dosavad ta láska tvoje dřímá v klidu vnady tvé – až se zbudí, duško moje, nedus, nedus touhy své. Neníť hřích to milování, spíše lidských ctností zdroj – a kdo jeho zvukům brání, marný, zkázný vede boj. Příroda, ta matka milá, učila nás milovat; marná pýcha naučila nás těm zvukům vzdorovat. 38 Kdo byl jejím zvukem zňatý, ten ho lidstvu zvěstoval, a sám Kristus, mistr svatý, Magdalénu – miloval. Chceš se zříci toho blaha, dítky v klíně kolíbat? Nechceš zkájeti je, drahá, a jich očka nelíbat?