III.
I vám, i vám buď nyní výhost dán,
I vám, i vám buď nyní výhost dán,
vy milé hříčky plaché milosti;
sen lásky musí mnou být pochován!
to do zpomínky smutné tichosti.
Jen aby mřela, žít smí láska moje,
jen rozervat smí tlukot srdce mé;
ač mír nenajdou jeho nepokoje,
přec váhá zamknout zdroje touhy své.
Proč jsem zalítnul v divých bouří kraje,
přehlušiv citů vroucích ohlasy?
proč zapíral jsem, co mi v ňadrech hraje?
Buď zticha, posvátné to byly úžasy! –
To tvá mne, matko, bolest v bouř vyhnala,
tvých ran to byly stopy, vlasti má;
či směl jsem váhat, když jsi zavolala:
„Ach synové! kdo z vás mne ještě zná?! –“
45