IV.
A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti
A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti
až k nebesům – nám stále vraživým,
když vrazi jali se tě v posměch bráti,
tu chutě výhost dal jsem plesům svým.
Ó matko! ty mne znáš, zřela jsi slzy moje,
tvůj žal mne vábil, bouřil, pobádal,
a když jsi svěřila mi utrpení svoje,
vroucí jsem s tebou prosby k nebi slal.
Však hlucho, ticho bylo v nebi zamračeném,
vždy více ubíjel tě nevolníků pán,
tak mrtvo, teskno bylo v kraji utlačeném,
že byl mým prosbám směle výhost dán –
an problesklo mou duší cos o nebezpečné
pověsti utlačených prarodů,
jež dí, že nemůže být bůh té lásky věčné
tím chladným zhoubcem jarých národů.