IV. A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti

Josef Václav Frič

A tebe když jsem slyšel hlasně štkáti až k nebesům – nám stále vraživým, když vrazi jali se tě v posměch bráti, tu chutě výhost dal jsem plesům svým. Ó matko! ty mne znáš, zřela jsi slzy moje, tvůj žal mne vábil, bouřil, pobádal, a když jsi svěřila mi utrpení svoje, vroucí jsem s tebou prosby k nebi slal. Však hlucho, ticho bylo v nebi zamračeném, vždy více ubíjel tě nevolníků pán, tak mrtvo, teskno bylo v kraji utlačeném, že byl mým prosbám směle výhost dán – an problesklo mou duší cos o nebezpečné pověsti utlačených prarodů, jež dí, že nemůže být bůh té lásky věčné tím chladným zhoubcem jarých národů.

Patří do shluku

kocour, káča, kočka, mňoukat, kocourek, kotě, ocas, utíkat, utéci, čert

392. báseň z celkových 413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Viktor Dyk)
  2. MNICHOVA PÍSEŇ. (Josef Holý)
  3. PÍSEŇ O POLDI. (Adolf Červinka)
  4. Vlaštovky. (Otakar Mokrý)
  5. Kantor. (Rudolf Pokorný)
  6. NA ČÍHANÉ. (Vítězslav Hálek)
  7. BALLADA, která může i nemusí být politická. (Adolf Bohuslav Dostal)
  8. 196. Nadšení. (Jan Petr Jordan)
  9. XXIV. Přes pole noha má kráčí (Adolf Heyduk)
  10. NEPŘÍTEL (František Gellner)