XIII.
Ač jsem doznal bol, ach nejkrutější –
Ač jsem doznal bol, ach nejkrutější –
národa bol, na vždy upadlého,
neleží přec na mně kletba lidu mého:
kletba svatozrády nejsmutnější!
Ač umírám s touhou nejsvětější,
nezkojenou, lidstva bloudivého,
které marně hledá cíle svého –
v ňadrech svých přec chovám pravdy nejtajnější!
– – – – – – – – –
Dlouho by pokojně bylo svítívalo
světlo malé, jasné, v kapli tužeb mých;
vynesli ho v bouř – aj zachvělo se – zhaslo!
Ptejte se světýlka, proč nad bouří žaslo?.......
Bouří zhaslo, blesk ho znova vznítil,
proměnil ho v požár, jenž i z hrobu mého
časem vyšlehne, ač teď se v chmury halí.
Ptejte se požáru, čím se zdme – proč pálí! –