Matce Podlipských.

Josef Václav Frič

I já své oko jednou potápěla v pozemský ráj, v to sladké tužeb údolí; i mému sluchu jednou česká píseň zněla, jež srdce kolíbá, když v lásce zabolí. I můj prs dítek zdárných vlasti odkojil, i můj ret synu děl, by v boj se dostavil, i má se láska v dceři dětem zachovala. Takž prožila jsem lidských losů ples i žal – však teď mne již i choť i bůh můj povolal, a já jich v tichý kraj oddána sledovala.

Patří do shluku

jmeniny, přání, vděčnost, blažit, vděčný, požehnání, toba, hojnost, přát, vroucí

639. báseň z celkových 1413

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 1. Lyra. (Josef Wenzig)
  2. Ranní modlitba otcova. (Václav Jaromír Picek)
  3. Plakala jsem s dětmi (Marie Čacká)
  4. 40. My, Tvé dítky, jsme jak kvítky, (Josef Uhlíř)
  5. Naděje. (Anna Vlastimila Růžičková)
  6. Školye vlastenecká. (Karel Sudimír Šnajdr)
  7. Dopěv. (František Sušil)
  8. Do památníku mladému básníku Krasoslavu Skřivánkovi, příteli svému. (Václav Antonín Crha)
  9. Na cestu. (Jaroslav Tichý)
  10. 22. Jak slunce mladý máj, (Josef Uhlíř)