HALDA
Očima světelnýma
rozkvetla obloha –
jak těžce pod nimi dýmá
hald hora ubohá!
Pod slávou indigovou
se zatměl průrvy stín,
v popelu těžkém plovou
přízraky zřícenin.
Jde zemí půlnoc tichá,
sten strojů zmírá v ní,
sirnatým oblakem dýchá
ten krchov verkovní,
rozrytý drsnými spáry
hlouběj rok po roku,
spálený těžkými žáry
žlutavých potoků.
Ne krchov starodávný
se zpěvem dojemným –
přec pohřeb to bude slavný
pro strusku, oheň a dým –
Počkejte jenom chvíli,
už zem se zachvěje,
30
lokomotiva kvílí
a řinčí koleje,
v půlnoční tiché vlání
ryk ostrý zakřičí
a po strupaté stráni
tok rudý zasyčí,
v něm ve veliké míse
z ohně a ze zlata
vesele koupají se
laškovná háďata –
Až k hvězdám pozdvihla se
krvavá mátoha,
zem hoří v živé kráse
a hoří obloha –
Plamenná řeka se valí,
jaké to nádherné sny!
Utíkej, dřív než tě spálí
tok krásný a zákeřný!
Literky v míhavém tanci
varovat nemusí,
životní ztroskotanci
se v skrýších nedusí,
chachary s chacharkami
nezdrtí záplavy,
dým sirný neomámí
hald národ toulavý.
31
Jen děti romantiky
si vzdychnou: Žel, není jich.
Já zdravím teď robotníky
u vozů ohnivých,
chlapíky mozolných rukou
(jsou robotou ztuženy),
co do rudých vozíků tlukou
a krotí plameny.
32