HALDA

HALDA
Očima světelnýma rozkvetla obloha – jak těžce pod nimi dýmá hald hora ubohá! Pod slávou indigovou se zatměl průrvy stín, v popelu těžkém plovou přízraky zřícenin. Jde zemí půlnoc tichá, sten strojů zmírá v ní, sirnatým oblakem dýchá ten krchov verkovní, rozrytý drsnými spáry hlouběj rok po roku, spálený těžkými žáry žlutavých potoků. Ne krchov starodávný se zpěvem dojemným – přec pohřeb to bude slavný pro strusku, oheň a dým – Počkejte jenom chvíli, už zem se zachvěje, 30 lokomotiva kvílí a řinčí koleje, v půlnoční tiché vlání ryk ostrý zakřičí a po strupaté stráni tok rudý zasyčí, v něm ve veliké míse z ohně a ze zlata vesele koupají se laškovná háďata – Až k hvězdám pozdvihla se krvavá mátoha, zem hoří v živé kráse a hoří obloha – Plamenná řeka se valí, jaké to nádherné sny! Utíkej, dřív než tě spálí tok krásný a zákeřný! Literky v míhavém tanci varovat nemusí, životní ztroskotanci se v skrýších nedusí, chachary s chacharkami nezdrtí záplavy, dým sirný neomámí hald národ toulavý. 31 Jen děti romantiky si vzdychnou: Žel, není jich. Já zdravím teď robotníky u vozů ohnivých, chlapíky mozolných rukou (jsou robotou ztuženy), co do rudých vozíků tlukou a krotí plameny. 32