JEŘÁBNICE

JEŘÁBNICE
Závodní haly jsou jediný hukot a hřmot. Zasyčí jiskry v to mřížoví tryskajíce. Chlapíci černí jen letmo si stírají pot. Vozíky řinčí a sténají kolejnice. Chvěje se kovová země a chvěje se vzduch, úderný splav se to přelévá ode zdi ke zdi. Nad hřměním jeřáb, ten z ocele zkušený druh, s veselým cinkáním přesně a bezpečně jezdí. Zas nové údery, dunění, cinkot a hvizd, kladivo buší a lámané železo sténá. Nad hlavou projíždí jeřáb, svým úkolem jist, řídí jej bezpečným posunkem mladičká žena. Přisnědlá, zarudlá tvářička. Veselý zrak. Čepička na černé kučery lehne. Napjatý pohled... tam řetězy, sevření pák, však přece ještě i šprýmovným úsměvem šlehne. Přesná i úsměvná. Pracuje. Fabrika zní. Ten její jeřáb se rozjíždí. Zahvízdání. Přesná i úsměvná dělnice svobodných dní. Žena i milenka. Matka též. Soudružka. Paní. 35 Bylo mi v chvíli té, jako by sluneční spád živelně pronikal do haly hřímající. Pohádky o slabých ženách? Slýchals je rád? Ale já vidím jen přisnědlou jeřábnici. Mladičká dělnice pomáhá položit v hrob dovednou rukou a úsměvem, rytmickou prací růžové loutečky, slečinky morbidních dob, parádní figurky zvětralých generací. Dobře, že vadnou. Dech minulých století snáší se šedivým oblakem na obrázky. Neschopné činu a neschopné oběti, neschopné veliké víry a neschopné lásky. 36