JANÁČKŮV KRAJ

JANÁČKŮV KRAJ
Kopce a kopečky, lesy a hájky zelené, pod svahem říčka sousedsky šplouchající, nad mapou zvlněnou daleké nebe se rozklene, pěšinky po stráních vonící pryskyřicí, večery líbezné, vnořené do modra, do rosy, vysoké půlnoci, rozchvělé kouzlo rána, o zlatou úrodu roztáhlé políčko zaprosí – ...nad nimi bezzubá ruina rozhlodaná –: prastarý hrad, co zdvihl se z dávného století, rozpuklé zdi a cimbuří zplesnivělá, na svěžím podkladě buků, z měkkého objetí mračí se rozbitý přízrak obřího těla, mračí se na vlídnou pohodu kraje a lahodu, mračí se na štíty chalup ve stromech skryté, mračí se na stezky, oboru, uličky, na vodu, mračí se na lidi poctivé, pracovité – Kolem však jasný je soulad, andante mírných hor, s člověkem může zem v jednotu objímat se, bezpečné pohledy přes kopce nad obzor, života prameny tiché, spád klidné práce. 57 Světlý stín zahlédneš? Chodí, jak chodíval pěšinou pod buky starými, v myšlenkách, o samotách. Zátoka ticha, když divoké vlny se vyřinou, vichry když zahřměly ve skřípavých notách. Chodí, jak chodíval – Zase tak hlava se nakloní. Ticho... Kdo v zelených zátokách housličky ladí? Muzička vyletí, cymbálek šprýmovně zazvoní, posměšný klarinet k veselým výkřikům svádí, tancem se roztočí v dědině hospoda ztemnělá, trojáku vlna teď zavíří uvolněná – Do rána bílého – aby tak blaženě zemdlela Hanka a Maryčka, Žofka a Apolena. 58