DĚVČÁTKA ZPÍVAJÍ

Vojtěch Martínek

DĚVČÁTKA ZPÍVAJÍ
Ej, holohou, holohou, děvčátka zpívají pod modrou oblohou. Děvčátka plavá i s hnědými vlásky, snědá i zrzavá, žabátka rozmilá, ulice celá se do tance chytila, švitorné pustila sedmihlásky, točí se, výskají, cupkají nožkama – „Ty můj milý posle, spravuj mi to dobře, dobře, jako já sama –“ Písnička vyletí jak ptáček jarabáček nad domy, nad stromy, nad obláček písnička vyletí – Já myslím ve chvíli té tak vroucně, tak dojatě, úsilně, já myslím na děti, na děti bílé a rudé a snědé, na děti žluté a černé a hnědé, na děti negrů a na děti z Číny, na děti z daleké domoviny, tam, kde se táhnou stepi a puszta, z pradávných pouští kde osení vzrůstá, kde šumí Volha a Dunaj a Don, kde duní nad Prahou večerní zvon – 64 A vidím ruce, v šílené křeči sevřené prudce, a vidím hlavy, spíjí je sen tak nestvůrně dravý, vyskočí z grimas a pobožné fráze: Potopa krvavá rozbije hráze. (Je to tvůj svět, ty jediný Bože? Oheň a pumy, tanky a nože?) Rozbijte ruku, co nože chce brousit, rozbijte ruku, co děti chce rdousit, bílé a rudé a černé a snědé, všech barev, všech rodů, žluté i hnědé, i děti negrů i děti z Číny, i děti z rodné mé domoviny, tu ruku rozbijte, tu ruku rozbijte! 65

Básně v knize Píseň nového dne: