VE STOPÁCH

VE STOPÁCH
Cestou a necestou, v čas onen zlý bloudíval stezkou poutník zádumčivý. Můj rodný kraj... Tam křehce vyrostly mé dětské roky, keřík neduživý. Šuměly modré lesy na stráni, zdvíhaly hlavu ve sníh, ve vichřice; když smírným tichem táhlo klekání, na pozdrav zavolala Ostravice. Lysá se rýsovala v mladé sny, fabriky hřměly triumfální notu, komíny chrlily dým vítězný, havíři z dědin vyšli na robotu. A v ten čas zemí černou, zelenou procházel básník, poutník zádumčivý. U nízké chaty postál se ženou, s chlopem šel cestou, soudce spravedlivý. Viděl a slyšel, žhavě procítil. Pod šlehem biče krev se v oči žene, žal země uhelné mu v nervy bil, žal země pod horami, zotročené, 53 výkřiky tisíců se slévaly mu v sluch, bolestmi tisíců byl napojen a zmámen, ověnčen trním, ponížených druh, hořel a svítil, heroický plamen,plamen. Kolikrát šel jsem v jeho šlépějích, oddaný, chabý synek od Brušperka! Vždy příval postav souhlasně se zdvih’, šel se mnou chlop i robotnická dcerka i roba mlčící, co chlopa ztratila ve verku vítkovském či u Ostravy. On ved’ mě k nim. A země mluvila, hlas její prudce do mé bušil hlavy, z Vítkovic rachotily fanfáry, ostravské šachty rozvíraly jícen, nebe se třáslo z hutí požáry, za Frýdkem Gero... Nenávistí vznícen i já jsem hlavou v těžkém jařmu bil a krajem bloudil, pěšinami, borem, kde velký věštec požár zapálil svým zoufalstvím a prokletím a vzdorem. 54