PÍSEŇ
NOVÉHO DNE
Verše
PRAHA 1952
Československý
spisovatel
[3]
ZPĚV O ČERNÉ I JASNÉ ZEMI
1
Půvabné vlny hor jak nejčistší modří načrtané –
prameny houslovou píseň zpívají člověku –
nad hlavou borovic laškovný vítr vane –
jitro je milostné, toužebně večer zpívá –
ale to všecko je v daleku,
zde země je černá, nemazlivá,
zde zemi přísný zákon je dán,
zde krajíc je šedavým prachem posypán,
zde průrva úderným pluhem rozrytá
dlouze se chvěje a vyčítá –
Slyšíš a rozumíš?
Zachytíš ještě za noci hluboké šum
podzemních lesů, olbřímích kmenů,
pozdravy blesků kamenným silákům,
kypění mízy z hlubiny do kořenů?
Slyšíš a rozumíš?
V zášeří pralesů nad lstnými močály
v bahnitém výdechu par
ostré se výkřiky ozvaly,
rozbily ohrady běsů a čar,
v mlčení věků se zaryly směle
výkřiky panského velitele –
zařinčí sochor a zahvízdá pila,
sekyra zvysoka zazvonila,
5
slyšíš, jak v pádu zahučí kmen,
než zemi rozryje, rozbit a přemožen?
Slyšíš a rozumíš?
Chalupy skrčené s chudými víchy
z vyprahlých pasek skromně jste vstaly,
den volá: Pospěšte, napněte svaly,
úpalný den je, však večer tichý
nad pásy políček laskavě chodí,
hluboký oddech – už země rodí,
měsíc ji žlutavým šlojířem opřede,
zasvítí žito a zašumí rež –
Sedláku, dávný praděde,
chlebíček první si upečeš,
první dar země té rozbrázděné –
Slyšíš a rozumíš?
Mávneš-li rukou na sever, u vod a brodu
podivní lidé se míhají – páni, to páni –
rachotí rychlými slovy, jsou z cizího rodu,
nesou prý štěstí a nesou požehnání,
měří a čítají, úsečné rozkazy,
zas země rozryta, rýče a lopaty,
cifry a počty, dřevo a provazy,
den nový zahoří, slavný a bohatý –
Jara jdou, podzimky, hvězdy a vichřice.
Co jste tu stvořili rozkazy svými?
Bezpečně chrání tě hradba a ulice.
Se štítem domy a podloubími
v sousedské družnosti tlačí se dokola,
rynek je důstojný v hrdosti nové,
měšťané, měštky, purkmistr, konšelové,
6
vznešené vyzvání kostel jim zavolá,
poznáváš dobře... ve všedním kroji
ten jeden ozdobné mřížoví strojí,
druhý ten sukno poctivé robí,
jiný je stříhá a barví a zdobí,
kožišník, koželuh v zástěře rudé,
šenkýř, co pivo dnes čepovat bude
– právo je výčepní na jeho domu –
mistr tam ševeček s červenou lící,
pekařík u výhně dýmající,
bednář a sedlář a řemenář k tomu,
hubený krejčík tam s kleslými rameny,
v kvelbíku zšeřeném kramář shrbený –
– ale tam – vidíš – vůz do výše nakládaný
rachotí hrdě, jak vyjíždí z městské brány,
tovary veze do světa, je cesta daleká,
ale až vrátí se z odvážné cesty,
oživne ulice, oživne dům,
do truhlic dubových počestným měšťanům
za grošem grošík cinkavý přitéká,
pro stáří bezpečné, pro nevěsty.
2
Nepovím legendu o starém, ožehlém kováříku
– v dojemné příběhy spletly ji čítanky –
šprým ani nebyl to pitvorných permoníků,
mužíčků bradatých, v čepičkách, s matnými kahánky,
když mezi spálenou trávou, strom kde byl rozklaný,
temně se zaleskly balvany,
7
ale spíš z rozmaru země, co nesčetnou nocí i dnem
poklidným dýchala snem,
jediným hlubokým výdechem rozbila stín,
odkryla v tajemném žíhání klín –
Balvany zrozené věčnými tmami!
Staletí zakletá v svítivý kámen!
Zázračné kameny pod skalami!
Zážehy světla, žáry a plamen!
Dusivý dým
z kamenů hněvně vyrazí.
Synečku zasněný, vzpomínáš?
Vzpomínáš? Chalupy, ticho zim.
Jizbička, polena praskající
zadýchnou lesem a pryskyřicí –
Synečku směšný, jak blouznivé obrazy!
Rozhlédni kolem se do všech stran.
Rozryty meze a rozrytý lán,
kde zrála úroda milostivá,
lidský se krtek do země vrývá,
kde voněl ječmen a šuměla rež,
zdvíhá se do výšek ponurá věž,
pěšinkou lipkami ovroubenou
černí jdou chlopi,
mlčky jdou, s kylofy na ramenou,
a dole tam,
pod zemí, pod zemí tisíce rukou
do věčných tajemství kladivem tlukou –
vidíš – a rozumíš, synečku z dědiny?
K dalekým obzorům
dýmavé kopce a komíny, komíny –
8
A také ty,
synečku z chajdy, co k zemi se sklání,
plesnivá, v stařeckém umírání,
také ty půjdeš jednoho rána
cestou, co černě je posypána,
také ty pokorně zaklepeš tam
u brány černých a červených jam,
nakloníš hlavu a trhanou řečí
o krajíc poprosíš, o krajíc větší:
Za krajíc, za groš dám odevzdaně
život svůj, tělo své, sílu svou, ochotné dlaně.
Také ty,
synečku, naplníš nesmírnou řadu,
tak jako před tebou tisíce kamarádů,
také se spustíš do černých slojí,
hloubkám je třeba roboty tvojí,
rukou tvých, krompáčů, kladiv a lopat,
do lesklých kamenů budeš bít, kopat a kopat,
až svaly ztuhnou a naběhnou žíly,
jedno, ať nahoře aleje voní,
jedno, ať cesty se do šera skryly,
jedno, ať oblohou, modrými stíny
hvězdy se v tanci veselém honí
nad tebou, nad šachtou, nad komíny.
Štola tě lapí, vzduch nasládle dusí.
Ale ty kopáš, tvůj krompáč balvany drtí,
se stěny padají jiskřivé kusy,
kahan je pokropí kropáčkem žlutým,
na ohbí za tebou pohledem krutým
šklebí se maska, záludná vidina smrti.
9
Pro koho bijí tvé urputné rány?
Pro koho kopáš, havíři umazaný?
Pro koho vozíky nahoru vyletí,
pro tebe, robku tvou, pro tátu, pro děti?
Pro koho zázraky jasného života,
pro koho svaly tvé, krvavá robota,
kdo zloupí kamení, černé tvé kamení,
kdo do nich výsměšné své jméno vyryje,
kdo dary hlubin si ve světlo promění,
v tepelné vanutí, ve zlato, v akcie?
Víš to a rozumíš?
3
Podivných šťáv se země ta napila.
Vlhkého potu a krve rudé.
Rudý je plamen, černá je mohyla.
Černá je, rudá. Na věky bude?
Velmož se zlatý k obloze natyčí.
Šachty a verky, fabriky, stroje.
Chraptivým hlasem do dálek zakřičí:
Všecko, co vidíte, moje je, moje!
Zdvíhá se Rotschild, Gutmann a baroni
z plamenů, dýmu, rachotu, křiku.
Pod jejich tlapou se šíje tvá nakloní,
havíři, hutníku, robotníku!
Po léta nosils znamení otročí,
uhelný prach a jizvy v tváři.
10
Po léta plili ti do očí, do očí
vznešení lupiči, otrokáři.
Po léta šeptals v smutku a bezmoci
básnická slova: Hynem, zhynem.
Po léta zpil ses za horkých půlnocí
krvavé pomsty opojným vínem.
V jiskření světel, v barevném přívalu
vsakuje krev tvá do černé půdy.
Zem už je zkypřena. Vydá plod pomalu,
havíři černý, hutníku rudý.
Zráli jste v prachu, temnu a kamení.
Strhnete velmože v nádheře zlaté.
Ale dřív vidina v tělo se nezmění,
dokavad ruce si nepodáte,
všichni, kdož ve velkou myšlenku uvěří,
všichni vy, v řadách, jásající,
havíři, táčníci, kováři, montéři,
slevači, koksaři – robotníci!
4
Uzrála setba v dunivém blýskání,
před šachtou svítí defilé tanků.
Uzrála setba, žatva se naklání
do rudých zášlehů, do červánků.
Uzrála setba, slavná i krvavá.
K plnému klasu vztáhni si ruku.
11
Dědovský kahan slavně se podává
na cestu do šachty silnému vnuku.
Oddaný pohled k jámě tě provází,
havířský synku statečný, přímý,
s kahancem neseš dědovské odkazy,
zrající roky bolestnými.
Robota panská nechýlí ramena,
necítíš rachot drábovských řečí,
práce tvá velkým je posláním pokřtěna:
I ty jsi stavitel pro stavbu větší,
pro stavbu svoji, nesmírné rodiny,
pro sny, co zrály dlouze a temně,
pro lidstva nový rod, mocný a jediný,
pro novou slávu dunící země.
Těžní se kola jásavě roztočí,
černé jsou tváře, tvrdé ruce,
statečná věta jiskřivě vyskočí:
Teprv teď zraje revoluce.
Tisíci světel se země ta zadívá
do jasných výšek, do bílých mraků.
Slyšíš a rozumíš? Stroje a kladiva,
údery pístů, šumění vlaků –
Země ty černá, co v dýmy se ukrýváš,
duníš a hučíš a kylofy bijí.
Země ty jasná – to zpíváš a zazpíváš
nového zítřka symfonii.
12
5
Ne plachý sen,
ne malátný přízrak, co do mlhy roztřesen,
však přítomnost silná a žhavá,
jež pradávné prokletí na věky snímá,
nám před očima horoucně rozzářenýma
teď vstává.
A z roboty dělné a z tvůrčího víru,
co architekt rýsuje, z rozmachu inženýrů,
i ze spirál, z výpočtů, ze suchých plánů
a z pohledu smělého moderních kapitánů,
co k obzorům dalekým připlují technickou lodí,
svět tesklivě tušený, po léta přivolávaný,
a dnes jistě pevný a rozmáchlý na všecky strany,
se rodí.
Hle, člověče, netřeba opít se mámivým vínem,
vždyť v království zázraků každý den plynem,
netřeba proklínat osudy lidské
a z oblaků volat si vidiny fantastické,
vždyť vidíš před sebou na dosah rukou,
jak před tebou nesmírná kladiva tlukou,
veliké dílny a hutě a stroje,
znamení slavná míru a boje,
vždyť vidíš před sebou ve vzruchu urputném
nového člověka a novou zem.
Tam hlubiny šachet se otevrou a dají dar.
Tam z verkovních jícnů už vytéká tušený tvar
13
a země se chvěje, ne záludným stenem,
však souhlasným akordem v koncertu rozvichřeném,
a vidíš už mohutné stavby a široké ulice,
co mocně jsou rozpjaty do dálek letíce,
a vidíš už průplavy dalekých do moří –
to člověka síla ty zázraky vytvoří.
A přece ne, není to plachý sen,
našimi mozky a rukama bude on přetvořen
v skutečnost horoucí
pro nás i budoucí.
14
SLEZSKÁ ZEMĚ
Zase skřivan v modru zpívá,
zase jasnou záři vítá,
slezská země trpělivá
těžké rány nepočítá,
obvazem jen přikryla si
nescelené písmo rýh,
statečným se slovem hlásí:
Život vstává z hloubek mých.
Vyšel muž i robka bosá.
Pojďte! Pozývají lány.
Pluh se zaryl, cinkne kosa,
vydá plod kraj požehnaný.
Z trosek nová síla vzklíčí:
co tě bolí, přebolí.
Uvolněnou hlavu vztyčí
slezský člověk na roli.
Zadívá se k Ostravici,
Odra pozdrav táhle šumí.
Komíny tam dýmající
rachocení strojů ztlumí,
pára syčí, vozy hřmějí,
slavně duní zvuků splav
velkou kraje epopeji,
píseň rukou, píseň hlav.
15
Černý havíř v temné sluji
pevně buší do kamene,
z rudých verků vyskakují
žáry v řece roztavené.
Život musí plát a svítit,
kladivem se zkrušit zem,
nové tvary musíš chytit,
utužit je plamenem.
Vždyť to stejní bratří v práci,
každý nové ráno nese,
havíř, co se ve tmách ztrácí,
oráč, hutník, dělník v lese.
Slezská země trpělivá
jediným jen rytmem zní:
pracuje a zpívá, zpívá
víru v život příštích dní.
(1946)
16
ZÁKOP
Zde leželi jste. Tvrdý náraz bot.
Svítivá helmice. Tvář ocelová.
Tvář lupiče, co znásilnil náš rod.
Lupičský krok a rachotivá slova.
„Nad rasou otrockou a nad národy
nám dána moc, co nikdy neumírá!“
...Zlomena pýcha v polích u vody,
sen šílený a fanatická víra.
Vzduch rozřezává povel polnice.
To vaší polnice, vy hnědí vrazi.
...Dnes hnědne tam jen vlahá ornice
a snědý sedlák v brázdy zrní hází.
Dnes jasné jitro pozdrav rozdává
a paprsky se měkce rozptýlily,
kde leželi jste, božstva krvavá,
svou pýchou jistí, křikem zpupné síly.
Věj, větře líbezný, věj s modrých hor,
vnes vůni pryskyřic a pozdrav rána,
prošlehni, pročisť těžkých roků mor,
jímž potřísněna zem je požehnaná,
17
ta země naše. Nové osení,
až tryskne zázrak zelený a mladý,
skryj hnusné rýhy, zakryj znamení
i hanby palčivé i bídné zrady.
(1947)
18
MRTVÝM
To den byl radostný, den rozzářený, slunný.
Slavnými blesky zkvetly obzory –
Z města jsem vyšel. Právě od tribuny
hesla se chvěla, vlály prapory,
ozvěna ještě ulicemi nese
úlomky písní, prudké výkřiky –
bratrské ruce... k sobě přitulme se,
čas vstává radostný a veliký –
I já jsem zpíval píseň, která vhání
krev do všech žil a slzu do očí –
i já jsem cítil horké díkůvzdání
a opojná síť smysly otočí –
jdu pěšinou a sladce provází mne
teď tichem měkký nápěv pramene –
a náhlý úder – znovu z hloubky temné
mi v hlavu bijí roky šílené –
Krvavé moře... Slova poraněná
si opakují: hrůza, smrt a hřích.
Krvavé moře... Výkřik z hloubek sténá
a zas je slyšet bestiální smích –
Krvavé moře... Do oblohy bijí
hlaholná hesla: vládnout, vpřed, já pán –
Krvavé moře... V strašné historii
sen srdce lidského je zašlapán –
19
Železný kyj se nad hlavami zdvíhá
a ruku v rozmachu ti sevře kruh.
Úzkostně hledíš – ocelová tíha
vše živé rdousí – Tam je rozbit druh,
tam šíje zjařmená se těžce sklání
snad pod úderem okovaných bot
a lidské srdce v nejslavnějším vzplání
kams padá rozdrceno do temnot –
Ne, ani ohněm nelze vyhladiti,
ne, nelze ztlumit vznětem oslavy,
zas ruka vraha za srdce tě chytí –
a vězení a hlad a popravy –
a do snů rudé slabiky se noří,
až do konečků nervů hrot mi vnik –
i v ohni západu ta jména hoří:
Pankrác a Osvětim a Ravensbrück...
(1946)
20
V KŘEČÍCH
Ne socha mariánská,
ne barokní sklon extatických světců
– zrak vytřeštěný, paže nalomené –
však jiný pohled přitáhne tě prudce –
To jiný výkřik do kamene vtesal
umělec novodobý v ohbí ulic,
v blízkosti krámů, škol a hlučných dílen:
za těžkou mříží člověk upoutaný
bezmocně svíjí se a mdlobně padá
na tvrdou půdu natlačené kobky,
teď ruka ještě v zoufalé té křeči
se vzpíná, jak by přelomiti chtěla
kovové pruty – ústa otevřená
s posledním dechem vyrazí i kletbu
surovým vrahům – prokletí i víru,
že prolitá krev pomstěna kdy bude.
Ne odlesk posvátného vytržení,
ne ornamenty vyvětralé úcty,
však krutou skutečnost těch hrozných roků
sem sochař vyryl do kamenné hmoty,
tu minulost, co ještě horce pálí,
a zaklel do pískovce úzkost všecku,
žár nenávisti, sílu vítězící,
i třebas svaly pod kyjem se hroutí –
21
pád hrdiny, co ještě v křečích volá,
pád bojovníka, který neporažen.
Proč oko hasnoucí a mdlobná ruka,
proč tělo ztuhlé v křečích umírání
teď ještě ruší pokojný proud ulic
a denní život zvučícího města?
Proč kamenný ten posun naléhavý
palčivých hodin kletbu připomíná?
Jdou děti ze školy a zpívají si
veselou notu jasně do pochodu,
jdou hospodyně z nákupů a mluví
o cenách masa, chleba, másla, látek,
jdou robotníci z hutí, probírají
techniku novou pro zrychlení tavby,
jdou mladí inženýři s aktovkami,
jsou důležité plány v jejich arších,
...má výkřik kamenný i nyní volat,
že strašila vás hrůza koncentráků,
že drahé hlavy padly pod sekerou,
že plynová pec tlamu rozvírala,
že kdesi s blátem pomísil se popel,
co kdysi život byl a horká touha –?
Je nevěrný syn, který zapomíná.
Je kolísavý dnešek bez včerejška.
Ať rozproudí se život všemi toky,
ať mocně duní vlaky, dílny, hutě,
ať rudým okem svítí elektrárny,
ať šramačky se v uhlí zarývají,
ať děti písničku si zanotují
pod nebem usměvavým do pochodu –
ale ty, člověče zde v horkém víru,
22
co žiješ zas a myslíš, robíš, tvoříš,
potoky krvavými vykoupený,
na léta křečí, kleteb nezapomeň,
na ohnivou mříž lidí upoutaných,
na Osvětim a Mauthausen a Maidank,
na Oranienburg a na Buchenwald.
23
LEDNOVÝM SNĚHEM
Zpěv pohřební ti zvoní závějemi
a De profundis lká ti vichřice.
Teď zasníš se: chceš jíti zkvetlou zemí
a lány polí v světle měsíce.
Pohádku dětinnou si mysl vysní
o rozhořelém v mezích plameni.
A borovice v sněhu, strážci přísní,
ti chmurné kladou na skráň znamení.
Nevěřím mlčenlivým meditacím
o životě, co padá v propasti.
Chci v chvíli té, co v závějích se ztrácím,
sníh se stromů i s hlavy setřásti.
A zkřehlou rukou sáhnout pod kořeny
těch nejmračnějších lesních proroků –
tam tence ševelí hlas utajený
pod zmrzlým mechem, ve tmách, v hluboku.
Nad hlavou vítr bije na varhany,
což jeho úder srdce rozdrtí?
a v hloubi pramen, hudec nezdolaný,
zazpívá o životě ve smrti.
24
Nač symboly si spřádat básníkovy?
Jsi prostou vírou dědů zpevňován.
Když země praská, pučí život nový.
Když vítr kvílí, cítíš jara van.
(1946)
25
Z TROSEK
Podzimní vichřice se plašně žene,
spálené dřevo ztlívá u plotu,
zdi praskají a jizby obnažené
se chvějí stínem prchlých životů.
Pták pošetilý v průrvách marně hledá,
by zrnek pár si z cihel vykloval.
Ramena stromů, zkřivená a šedá,
bezmocný dlouze vypravují žal.
Pohřební refrén, který vítr notí.
Klid nešťastníka, co se nebrání.
...A jednou zrána vozy zarachotí
do mlhy, do mrtvého ztlívání.
A mlhy přeřezává sloka lidská,
křik mladých chlapců ránem hlaholí.
S písničkou letí cháska údernická,
s písničkou traktor jede do polí.
Uhni teď, cihlo, kamení a střepy,
co zbylo z chalup, z oken, ze dveří!
Už v zpuchřelé zdi, v zplesnivělé sklepy
veselých chlapců krompáč udeří.
26
A traktor zrývá šeré země kusy.
Dá sílu svou, kde země nestačí.
By rodit mohla, znectěná zem musí
dřív jedy strávit, trní, bodláčí.
Tak dýchá země rozdrobená kdysi,
teď jeden lán až v kalné obzory.
Klín rodivý se požehnaně vzkřísí
a přijme zrní v slasti pokory.
Věříš, že místo ssutiny a zlomů
zde bude zlátnout znovu vonná rež,
věříš, že cestou s obrozených stromů
si jabko zrůžovělé utrhneš?
A volat nebude už mezí rýha
o starých výsadách a o sváru.
Pro všecky země zlatou krásu zdvíhá,
dar za lopotu v slunném požáru.
27
CHVÁLA STROJE
Viděl jsem v práci tebe, v rozšumělém hluku,
kde zvoní lopaty a řemen sviští,
ty bagrů synu, jeřábů ty vnuku,
poslušný pomocníku v rozhýbaném mraveništi.
Jak oddychuješ zhluboka a temně
nad žlutou průrvou vykopané země,
jak mocně údy napínáš v svém tvrdém díle,
lopotou nezlomen a jistý v rozložité síle,
ty druhu z ocele, jenž zmatkem neomámen,
ty souhro kovu, zubů, šroubů, pák a ramen!
Vzmach paží mohutných – to gesto klidné slávy!
Kovové zuby do hlíny se ryjí.
Co chytí, nepustí tvůj lačný chrup a dravý.
Do země udeří, hned prudce rozkrojí ji,
zas rozmach nový, v hlínu zakousne se,
hloub, nenasytně těžký násep láme
a z žluté průrvy silný krajíc nese.
Vozíku, chytej, co ti podáváme!
Když mlčíš, rezavíš. Je život spád a rej.
A nestůj na kolejích. Koly zaskřípej!
Rozrýváš smutné pláně s trávou neduživou,
s hnědými kalužemi, proláklinou křivou,
vnitřnosti drtíš země, která věky čeká,
28
ne abys ničil – Tvoříš pro člověka.
Za rok, snad za dva, až se drsné sněhy
s hor přiženou, bít budou v slezské břehy,
až vichry šlehnou zemi palčivými biči,
zde v těchto brázdách komíny se vztyčí,
zde červené zdi, stroje, rozložité haly,
by píseň nových zítřků slavně zazpívaly,
a tam zas jasné domy do široka vzrostou
se světlým úsměvem a srdečností prostou
a s vlídným teplem, když se stisknou odhodlaně
dvě poctivé a mozolnaté dlaně.
Ne, věru nevím,
jak cizokrajným pokřtili tě jménem,
však vím,
že statně pomáháš nám v ruchu ukázněném,
ty kamaráde, pro ty lidi příští,
pro slavnou naději a nejvíc pro život,
ty bagrů synu v rozhýbaném mraveništi.
A ve sluneční záři
pár kapek oleje se leskne na kovovém těle.
To radostný je pot.
Nad tebou strážce tvůj se směje vesele,
ten modrý strojník se širokou tváří.
29
HALDA
Očima světelnýma
rozkvetla obloha –
jak těžce pod nimi dýmá
hald hora ubohá!
Pod slávou indigovou
se zatměl průrvy stín,
v popelu těžkém plovou
přízraky zřícenin.
Jde zemí půlnoc tichá,
sten strojů zmírá v ní,
sirnatým oblakem dýchá
ten krchov verkovní,
rozrytý drsnými spáry
hlouběj rok po roku,
spálený těžkými žáry
žlutavých potoků.
Ne krchov starodávný
se zpěvem dojemným –
přec pohřeb to bude slavný
pro strusku, oheň a dým –
Počkejte jenom chvíli,
už zem se zachvěje,
30
lokomotiva kvílí
a řinčí koleje,
v půlnoční tiché vlání
ryk ostrý zakřičí
a po strupaté stráni
tok rudý zasyčí,
v něm ve veliké míse
z ohně a ze zlata
vesele koupají se
laškovná háďata –
Až k hvězdám pozdvihla se
krvavá mátoha,
zem hoří v živé kráse
a hoří obloha –
Plamenná řeka se valí,
jaké to nádherné sny!
Utíkej, dřív než tě spálí
tok krásný a zákeřný!
Literky v míhavém tanci
varovat nemusí,
životní ztroskotanci
se v skrýších nedusí,
chachary s chacharkami
nezdrtí záplavy,
dým sirný neomámí
hald národ toulavý.
31
Jen děti romantiky
si vzdychnou: Žel, není jich.
Já zdravím teď robotníky
u vozů ohnivých,
chlapíky mozolných rukou
(jsou robotou ztuženy),
co do rudých vozíků tlukou
a krotí plameny.
32
FANFÁRY
Výše a výš!
Do lidských snů jen jedno heslo zní:
porobit živly, zkrušit země tíž,
poklady steré vykopati z ní,
kralovat silám, býti hloubek pán
a novým toužením být stále hnán
výše a výš!
Ó lidský duchu,
zázračná sílo, dive nad divy!
Změřil jsi tůně zemských propastí,
v slunečný prostor vzletíš zářivý,
horami, skálou umíš zatřásti,
ó lidský duchu!
A křídla dvě tě nesou do výšin.
To jedno myšlenky je zářný svit,
jež jako bleskem přetne temna stín
a mrtvé hloubky umí prozářit,
veliká, slavná, divná pochodeň!
Však ruka dělná křídlo druhé dá.
Ta teprv myšlenku si pozvedá,
ji promění si v pevný rys a tvar,
záblesku světla skytne teplý žár,
a myšlenka kde jasně zahoří,
pak práce teprv zázrak dotvoří!
33
Ó rukou tisíce,
neznámé ruce v šachet hlubinách,
jež umdléváte v zemi ryjíce,
ó ruce dělné
u výhně hutí nebo v těžkých tmách,
u strojů, kovadlin a motorů,
vy s tvrdou hmotou stále ve sporu,
vy ruce zmozolené, ruce rozryté,
vy jenom nové světy divem tvoříte!
Výše a výš!
A nikdy u konce a vždycky dál.
Ó lidský duchu, o vítězství sníš!
A jenom tam, kde myšlenkou jsi vzplál,
a jenom tam, kde tvoří dělná páž,
svou píseň strojů slavně zazpíváš!
A mračný osude,
do cesty postav živlů svár a spor,
v myšlence lidské najdeš tuhý vzdor,
a mračný osude,
sterými ranami nás bij a raň,
přec nakonec si dělná dlaň
svůj zázrak dobude!
34
JEŘÁBNICE
Závodní haly jsou jediný hukot a hřmot.
Zasyčí jiskry v to mřížoví tryskajíce.
Chlapíci černí jen letmo si stírají pot.
Vozíky řinčí a sténají kolejnice.
Chvěje se kovová země a chvěje se vzduch,
úderný splav se to přelévá ode zdi ke zdi.
Nad hřměním jeřáb, ten z ocele zkušený druh,
s veselým cinkáním přesně a bezpečně jezdí.
Zas nové údery, dunění, cinkot a hvizd,
kladivo buší a lámané železo sténá.
Nad hlavou projíždí jeřáb, svým úkolem jist,
řídí jej bezpečným posunkem mladičká žena.
Přisnědlá, zarudlá tvářička. Veselý zrak.
Čepička na černé kučery lehne.
Napjatý pohled... tam řetězy, sevření pák,
však přece ještě i šprýmovným úsměvem šlehne.
Přesná i úsměvná. Pracuje. Fabrika zní.
Ten její jeřáb se rozjíždí. Zahvízdání.
Přesná i úsměvná dělnice svobodných dní.
Žena i milenka. Matka též. Soudružka. Paní.
35
Bylo mi v chvíli té, jako by sluneční spád
živelně pronikal do haly hřímající.
Pohádky o slabých ženách? Slýchals je rád?
Ale já vidím jen přisnědlou jeřábnici.
Mladičká dělnice pomáhá položit v hrob
dovednou rukou a úsměvem, rytmickou prací
růžové loutečky, slečinky morbidních dob,
parádní figurky zvětralých generací.
Dobře, že vadnou. Dech minulých století
snáší se šedivým oblakem na obrázky.
Neschopné činu a neschopné oběti,
neschopné veliké víry a neschopné lásky.
36
NOČNÍ ZPĚV HUTÍ
Vysoká zeď –
ale i přes ni přetéká do ulice
slavná a syčící blýskavice,
ale i přes ni udeří bohatá
vichřice zvuků, nádherná sonáta,
jak si ji zpívají za noční hodiny
vysoké pece, koleje, komíny,
nesmírný robotník žárný:
fabriky, hutě, železárny.
Půlnoční blažené zasnění –
to jenom jest
tam někde ve výškách, kde hodina hodinu chytá
v sentimentálních záhonech hvězd,
ale zde země je tvrdá a silná a pracovitá,
co skládá půlnoční píseň jinou a vzácnou,
chlapskou a nebojácnou,
skládá ji v rachotu, syčení, dýmu a plameni.
Uliční výspa, zrosené chodníky.
Třesavé zášlehy dlouze je brázdí.
Tam vpředu, tři metry za zdí,
od tebe zázrak vzpíná se veliký,
lidského mozku zázrak, co zákony vnutí
kovovým obrům pecí a hutí –
37
A dobře je mi
v blýskavé potopě, v syčení, ryku,
je dobře i v této železné, žíhané zemi
nočnímu chodci teď u zdi a na chodníku.
To dobře vím a myšlenka tělo mi přímí:
ta země, ten obrovský robotník pecí,
i nyní žije a robotí rameny nesmírnými,
promění hmotu, železu poručí téci,
statečným pohledem zaklíná žár,
ohnivé hady do těžkých kleští chytí,
do hlavy bude jim kladivy bíti,
až podle své vůle vnutí jim tvar.
A nejvíc jistota zdvíhá mi hlavu,
když oči mi zalévá jiskřivý vodopád
a mává slavnostní pochodní na ulici:
že všecko to, technický orchestr hřímající,
vichřice zvuků, hra světelných splavů,
co lidský rozum a ruka bezpečně řídí,
že všecko to, nesmírná robota lidí,
má smysl, má řád,
že hudba ta mnohovětá
je píseň nového světa.
38
JÁ JOSEF MUROŇ
Já Josef Muroň, hutník od vysokých pecí,
jsem zaslíbil se plamenům a železu.
Já viděl od dětských let tavený kov téci
jak šelmu náhle vypuštěnou z řetězů.
Můj život neprobíhal v dřímotách a tichu,
do hlavy rachot bil a hvizd a syčení.
Až do šedin jsem věrně sloužil u odpichu,
ať probuzený drak se v sluhu promění.
Jsi vzteklý, draku tekutý a tryskající,
vyrazíš, jazyky tvé ostře zahučí.
Však člověk hamerácký s ožehnutou lící
ten tok tvůj vyměří a pevně poručí.
Poručí, jak má plynout tvoje tělo zrádné,
poručí slovem dlouholeté roboty,
na jeho rozkaz dračí rozzuřenost chladne,
ohnivé tělo tuhne v pevné ingoty.
Jen proto projdeš hlukem desateré dílny,
lis boky sevře ti a zdrtí kladiva,
by z tebe byly pláty, lodní hřídel silný
i velkých lokomotiv prsa dunivá.
39
A budou z tebe stroje pro žní požehnání
a bude z tebe mostů rozklenutý tvar.
A je-li zbraní třeba, budeš také zbraní,
to k obraně, by zlomen zbojnický byl spár.
Já Josef Muroň, hutník od vysokých pecí,
po celý život stál jsem v ohňů blýskání.
Já byl jsem také slovem ve veliké věci
a jedním kolečkem, jímž svět se pohání.
40
KRAJÍC CHLEBA
Západ a ticho. Zem se z ohně zdvíhá
a slavnými se chvěje vějíři.
Den dokonává. Jizba, stolík, kniha.
Na bílém talíři
je krajíc chleba. Když ty ohně vzplály
a modrý soumrak duši konejší,
já zpívám tobě slova tiché chvály,
náš chlebe vezdejší –
...Rok v neznavené střídě roky chytá.
Tisíckrát hodiny se roztočí.
Hle, sníh se trhá, země slunce vítá,
zář bije do očí,
klín lánů otvírá se, skřivan zpívá,
osení hebce tryská ze země,
pod modrým úsměvem máť milostivá
zas rodí tajemně,
klas roste, širé plochy zašuměly,
housličky větrů, píseň obilí,
vstříc pánu jasnému, co kráčí skvělý,
se klasy sklonily –
41
Vanutí polí, přec je sladko žíti,
kořenná vůně, úsměvy a zář –
Paprsky všecky do své ruky chytí
světelný hospodář –
Zas kosa zařinčí, druh z léta Páně,
však stroje volají: Mám síly víc!
Radostný rachot, vložte všecky dlaně
v šum jasných blýskavic!
I cepe, utichni, ty druhu našich dědů.
Stroj zpívá si. Ty dřímej v měkkých tmách.
Ach, zlaté zrní – A pak kuposledu
ten hebký, bílý prach –
Zas krajíc svítí, zas jsem malým děckem,
ač západu stín bije do víček –
maminko – dávno – v koutě starosvětském
jak voní krajíček –!
Ke chvále zpívám chleba, strojů, lidí
písničku v šeru, v měkké hodině.
Ke chvále přítele, co stroje řídí,
co robí ve mlýně –
co do pekáren běží ještě tmami,
provlhlým vzduchem, šerou ulicí,
ke chvále děvčete, co podává mi
bochníky vonící –
42
Ke chvále země šeptám píseň tichou.
Ne zpupné vladařky. Kdo její pán?
A kdo je žebrák? Koho plní pýchou
zrající vonný lán?
Co lidi dělilo, hněv, nenávisti,
přikryje zázrak klasů spanilý.
Zem bude jediná. Dá všechněm jísti,
kdož na ní robili.
43
PÍSEŇ O STATEČNÉ HORSKÉ DĚDINĚ
Morávka
1
Kamení, přetěžké kamení.
Horalská země, zazpívej hrdinský zpěv.
Z každého balvanu slza se pramení.
Slza a krev.
V zeleni linie lomenic,
zelení lesů jsou zakryty jehlance skal.
A kdože přikryje přízraky šibenic,
kamenný žal?
V kořenech zpívají prameny.
Pryskyřic vlna, chvěje se prohřátý mech.
A kdože zachytí výkřik ten zlomený,
poslední vzdech?
Slunce se rozlilo po kraji.
Mohutná horo, slavné své tajemství zjev!
Z rozrytých úbočí růžičky tryskají.
Slza a krev.
2
Den v září líbezný a měkce zarosený.
Hedvábné ruce vlídně hlavu ovinou.
I v očích zůstalo ti trochu bílé pěny,
když pomalu se brouzdáš lesní pěšinou.
44
Je ticho podzimkové. Hory jen a lesy.
Pták neviděný z vlhkých hloubek zakřičí.
Jen pták, ne člověk zlý. Zde řádili jste, běsi,
vy vlci v našich lesích, vlci, lupiči.
Surové oči, vzteklá hrozba, pohled kosý.
Šíp gestapácký, černou žlučí kalený.
Hle, rozkošný kout vaše panství zvolilo si:
šum hor a lesů, dlouhé stíny, prameny.
Jste bezpeční a klidní v zadýchaném klíně?
Pramálo poznali jste ducha země té.
Výstraha tajemná se skrývá v úžlabině
a nepodplatný ortel v hloubkách najdete.
Do kůry stromové se divné znaky ryjí
a odbojnicky vydechne mech vonící.
Což neslyšíte prastarou hor historii?
Zde po pěšinkách chodívali zbojníci,
horalský houfec vichřicemi ošlehaný,
s Ondrášem z Janovic se kradli vesele,
valaškou bili dráby, vojáky a pány –
ne skromní robotníci, ale mstitelé.
Ty živé pověsti teď šepce kmen i listí,
ze stromů lidé rostou, chmurné postavy.
Těžkým se lesem plíží, děti nenávisti,
by navždy zchromili váš pařát krvavý.
A ze křoviny každé deset svítí očí.
Jsou statečné a tvrdé oči horalů.
45
S haluzí borovice smělý synek skočí,
tam druhý, třetí stín se krčí v úvalu,
smrt letí výstřelem. Je pomsta mlčenlivá.
Za život zase život. Synek rozumí.
Kdo leží na kořenech? Ale pramen zpívá
a nad zločinnou hlavou stromy zašumí.
3
Teď tváří ve tvář přísných lesů
umlkne verš a slábne rým
a horoucí svou větu nesu
jak chvějný dým –
Jaké to verše žhavé síly
do granitu skal zabuší,
by sinavě se propálily
i do duší?
Jaký hlas větrem rozehraný
by musil znít a musil hřmít,
strašlivá hymna na varhany
až na hor štít –
by oslavila vaše syny,
žár odboje, co ze skal rost’,
dým ze spálené domoviny
a hrdinnost –!
Takovou píseň nezazpívám,
ni varhan ani píšťaly,
46
ač úponkem se každým vrývám
teď do skály –
Takovou píseň nezazpívám,
verš zlomeně se zajíká,
jiného plamenného vzývám
já básníka –
Takovou píseň nezazpívám,
– oběti, hrůzy, drsný vzdor –
Jen s pokorným se sklonem dívám
na vlny hor.
47
OSTRAVICE
Tu píseň slyšel jsem:
nejsladším zadýchla snem.
Zelených hloubek byl v ní van,
pramen, co z temna je na světlo hnán,
zamžené jitro, půlnoci dech,
šedavý oblak, co nad stromy leh’,
kamení v cestě, svítivé kořeny,
houslová nota, výkřik tlumený,
podzemních hlasů skladba zádumčivá –
A voda zpívá, zpívá.
Tu píseň slyšel jsem:
robotným mluvila dnem –
Do těžkých balvanů voda bije,
chudobné pole v horu se ryje,
motyka zvoní a slunce stéká,
Bože, cos naložil na člověka,
v zázraku horském být musí slep,
dals kámen mu, ne vonný chléb,
s výčitkou hořkou k tobě se dívá –
A voda zpívá, zpívá –
Tu píseň slyšel jsem
polednem, smírným večerem,
ať léto hoří, ať naříká zima –
Fabriky zdvihly se a komín dýmá,
již oheň plápolá v mocném ryku,
48
rychleji, rychleji, robotníku,
řetězy rachotí, siréna sténá,
řeko šumivá, jsi znásilněna,
děvucho horská, spjali tě, spjali –
A voda se valí, valí –
Tu píseň slyšel jsem:
nad proudem stojím něm.
Je černá a hustá zátočina,
zlomená větev ruce spíná,
hladina modré oblaky nese,
bahnitý dehet vírem se třese,
tavené železo z dálek syčí,
vysoké pece posměšně křičí,
beskydská řeko, spjali tě, spjali –
A voda se valí, valí –
Tu píseň slyšel jsem,
i tok tvůj šumí novým dnem.
I ty ses, řeko, za slavného rána
zachvěla údery rozhýbána,
i tobě volaly hutě v rudé kráse:
po těžkých půlnocích jitro rozvírá se,
i ty jsi nesla na svém černém pásu
odrazy pochodů, přívaly hlasů,
to pochodují černí robotníci,
i ty jsi chytila ten nápěv tryskající,
co nad hlavami jako oblak pluje
a refrén o vítězství opakuje –
Hlas jasný slyšel jsem
a všecko mluví v něm:
šum samot zadumaných zní,
49
bolest i úzkost těžkých dní,
pozdravy od Bílé, od Hamer, z hor
i robotníka tvrdý vzdor,
odboj a pád a vzlyk, co ve tmách zmírá,
a nové vzepětí a nová víra,
volnosti zvířená slova:
Buď pozdravena, řeko básníkova!
50
RADEGAST
V prohřátém vzduchu, v poklidném vlání,
pod slavnou vlajkou oblak rozčechraných
brutálně zdvíháš nestvůrné tělo,
ty božstvo staré,
zvířete půl, co drásalo stáda,
s obřími svaly dávných bojovníků,
těžkou co zbraní tříštili lebky
v divoké vřavě.
Kamenná země zhluboka dýchá,
nad tebou pluje vlna pryskyřičná,
mateřídouška pozdravem skromným
tiše se hlásí,
v hlubinách jeskyň tajemné síně
o zlatých žílách báje vypravují,
pohádku dětskou notují zbožně
housličky skryté,
ale ty hážeš mythickou zlobu
do světlých blesků, v slunce požehnání,
ale ty šklebem otrávíš zlostně
člověka pohled.
51
Od tebe výše, nestvůro chmurná!
Pěšinka bílá na útěk se dala,
borůvčí nízké k nohám se lísá,
voní a voní.
Hluboký výdech, život je sladký.
K čemu je ještě z bájí haraburdí,
když se tak chvěje domovská hora
polední písní?
Pozdravme slunce, laskavé božství,
pozdravme zemi, matku dobrotivou,
pozdravme lesy, ráztoky, stráně,
prameny zpěvné.
Pozdravme kraj ten, zahradu vonnou
(osudů našich část je nerozdílná),
za všecky dary, za barvy, světlo,
života radost.
52
VE STOPÁCH
Cestou a necestou, v čas onen zlý
bloudíval stezkou poutník zádumčivý.
Můj rodný kraj... Tam křehce vyrostly
mé dětské roky, keřík neduživý.
Šuměly modré lesy na stráni,
zdvíhaly hlavu ve sníh, ve vichřice;
když smírným tichem táhlo klekání,
na pozdrav zavolala Ostravice.
Lysá se rýsovala v mladé sny,
fabriky hřměly triumfální notu,
komíny chrlily dým vítězný,
havíři z dědin vyšli na robotu.
A v ten čas zemí černou, zelenou
procházel básník, poutník zádumčivý.
U nízké chaty postál se ženou,
s chlopem šel cestou, soudce spravedlivý.
Viděl a slyšel, žhavě procítil.
Pod šlehem biče krev se v oči žene,
žal země uhelné mu v nervy bil,
žal země pod horami, zotročené,
53
výkřiky tisíců se slévaly mu v sluch,
bolestmi tisíců byl napojen a zmámen,
ověnčen trním, ponížených druh,
hořel a svítil, heroický plamen,plamen.
Kolikrát šel jsem v jeho šlépějích,
oddaný, chabý synek od Brušperka!
Vždy příval postav souhlasně se zdvih’,
šel se mnou chlop i robotnická dcerka
i roba mlčící, co chlopa ztratila
ve verku vítkovském či u Ostravy.
On ved’ mě k nim. A země mluvila,
hlas její prudce do mé bušil hlavy,
z Vítkovic rachotily fanfáry,
ostravské šachty rozvíraly jícen,
nebe se třáslo z hutí požáry,
za Frýdkem Gero...
Nenávistí vznícen
i já jsem hlavou v těžkém jařmu bil
a krajem bloudil, pěšinami, borem,
kde velký věštec požár zapálil
svým zoufalstvím a prokletím a vzdorem.
54
MÁNESOVY KROKY
Tak před dávnými lety – vysoký a štíhlý –
s plaménky v očích chodil po těšínské zemi.
Modravé hory před ním do oblak se zdvihly
a stromy pozdrav zašuměly haluzemi.
Šum velebných hor padal v rozjitřenou hlavu
a bolest nevolníků v žalný sten se mění.
Šel zemí zjařmenou a viděl její slávu
i pýchu šlechtickou a hořké zotročení.
A viděl člověka, co k zemi klonil šíji,
jak bil ho drábův karabáč a jařma tíha,
a chytil pohled děvuch, prostou poesii,
půvabnou květinu, co na mezi se zdvíhá.
Ten dědinský květ chytil do své horké dlaně
a k srdci přitisk’ jej, co sladce zpívalo mu,
jak poklad nesmírný jej nesl odevzdaně,
vždyť z něho vyšel hlas: Já přivedu tě domů.
A v jeho objetí květ vzácným divem ožil,
barvami zasvítil a horkou vůní zadých’,
vždyť poutník zasněný jej vlastním žárem zmnožil,
dal radost života mu, opojnost dnů mladých.
55
A dodnes voní květ a jasnou barvou svítí
a dodnes život plane, dodnes hoří Dílo.
Nic nemůže ten odkaz sladký rozlomiti,
co srdce horoucí kdys slavně procítilo.
Dík za ten zázrak horce opojivý,
co nám byl podarován – dávno, na úsvitě!
V něm dárce svítí, v úsměvu svém živý,
s plamenem genia a duší jako dítě.
56
JANÁČKŮV KRAJ
Kopce a kopečky, lesy a hájky zelené,
pod svahem říčka sousedsky šplouchající,
nad mapou zvlněnou daleké nebe se rozklene,
pěšinky po stráních vonící pryskyřicí,
večery líbezné, vnořené do modra, do rosy,
vysoké půlnoci, rozchvělé kouzlo rána,
o zlatou úrodu roztáhlé políčko zaprosí –
...nad nimi bezzubá ruina rozhlodaná –:
prastarý hrad, co zdvihl se z dávného století,
rozpuklé zdi a cimbuří zplesnivělá,
na svěžím podkladě buků, z měkkého objetí
mračí se rozbitý přízrak obřího těla,
mračí se na vlídnou pohodu kraje a lahodu,
mračí se na štíty chalup ve stromech skryté,
mračí se na stezky, oboru, uličky, na vodu,
mračí se na lidi poctivé, pracovité –
Kolem však jasný je soulad, andante mírných hor,
s člověkem může zem v jednotu objímat se,
bezpečné pohledy přes kopce nad obzor,
života prameny tiché, spád klidné práce.
57
Světlý stín zahlédneš? Chodí, jak chodíval pěšinou
pod buky starými, v myšlenkách, o samotách.
Zátoka ticha, když divoké vlny se vyřinou,
vichry když zahřměly ve skřípavých notách.
Chodí, jak chodíval – Zase tak hlava se nakloní.
Ticho... Kdo v zelených zátokách housličky ladí?
Muzička vyletí, cymbálek šprýmovně zazvoní,
posměšný klarinet k veselým výkřikům svádí,
tancem se roztočí v dědině hospoda ztemnělá,
trojáku vlna teď zavíří uvolněná –
Do rána bílého – aby tak blaženě zemdlela
Hanka a Maryčka, Žofka a Apolena.
58
TÍHA HOR
Je nekonečná píseň lesů.
Až nahoru sem omámený
já bolest těžkých ráztok nesu,
vzdech chlopů, tichý nářek ženy,
pláč děcka na provlhlém loži,
to projde duší hořkým stínem.
Ty tuláku, co krásou boží
jsi opit jako sladkým vínem,
co rukou hebký přízrak chytáš,
by neodvanul v chvíli jedné,
co zelený ten zázrak vítáš,
ať ve vzpomínkách nevybledne,
zda necítíš, jak tebe tlačí
zde na výšinách v božském kraji
žal těch, kdož hynou v tmách a v pláči,
žal těch, kdož dole zhasínají?
A dřív ti hlavu neprovane
ta radost nezkalená, čistá,
než poselství všem zvěstované
i horám jitro nepřichystá,
59
než horalský chlop s děckem spolu
i robka hlavy nepozvednou,
než k míse u čistého stolu
si o polednách nezasednou,
než mraky, co se v údol slétly,
ty mraky bídy, zotročení,
se novou vírou neprosvětlí
a slovo v čin se nepromění.
(1945)
60
KVETOUCÍ TŘEŠNĚ
Kvetoucí třešně –
ach, plaché sny prvního milování,
zmatený šepot a blažený výdech,
bělostný oblak se nad hlavou sklání,
je úsměv v horách, vodách a lidech –
Kvetoucí třešně –
housličky zpívají včelí symfonii,
putuješ znova pohádkovou říší,
pozdravy se všech stran ti do spánků bijí,
duchové ruce kynou s modravých výší, –
Kvetoucí třešně –
dítě se usmívá, panna i žena,
opit jsi sladkým, čistým vínem,
země je slavná a jasná a očištěná
pod modrým baldachýnem.
61
SLOKY LETNÍHO DNE
Město svou píseň zpívá,
sta strojů, kladiv a pák.
Plameny z polí kývá
do oken vlčí mák.
Ta píseň dunící temně
hutí a vlaků a dřev –!
Ta píseň zrající země,
jaký to velebný zpěv!
Cítím, že prudce se do žil
krev nová rozletí,
cítím teď, jako bych ožil
v tušeném století.
Z jiskřivé života slávy
vytvořit radostný dar!
Myšlenky úder žhavý
ztělesnit v dílo a tvar!
Dáti zas kovovou víru,
proč je tvá práce i sen!
Pod sladkou oblohou míru
vztyčit se roznícen!
62
Vědět: jak hlahol zvonů
stejný se příval zdvih’
ze srdcí milionů
všech lidí poctivých,
od pólů zeměmi, moři
stejný hlas protéká
všech, kdož teď nový svět tvoří
a věří v člověka!
63
DĚVČÁTKA ZPÍVAJÍ
Ej, holohou, holohou,
děvčátka zpívají pod modrou oblohou.
Děvčátka plavá i s hnědými vlásky,
snědá i zrzavá, žabátka rozmilá,
ulice celá se do tance chytila,
švitorné pustila sedmihlásky,
točí se, výskají, cupkají nožkama –
„Ty můj milý posle, spravuj mi to dobře, dobře,
jako já sama –“
Písnička vyletí
jak ptáček jarabáček
nad domy, nad stromy, nad obláček
písnička vyletí –
Já myslím ve chvíli té
tak vroucně, tak dojatě, úsilně,
já myslím na děti,
na děti bílé a rudé a snědé,
na děti žluté a černé a hnědé,
na děti negrů a na děti z Číny,
na děti z daleké domoviny,
tam, kde se táhnou stepi a puszta,
z pradávných pouští kde osení vzrůstá,
kde šumí Volha a Dunaj a Don,
kde duní nad Prahou večerní zvon –
64
A vidím ruce,
v šílené křeči sevřené prudce,
a vidím hlavy,
spíjí je sen tak nestvůrně dravý,
vyskočí z grimas a pobožné fráze:
Potopa krvavá rozbije hráze.
(Je to tvůj svět, ty jediný Bože?
Oheň a pumy, tanky a nože?)
Rozbijte ruku, co nože chce brousit,
rozbijte ruku, co děti chce rdousit,
bílé a rudé a černé a snědé,
všech barev, všech rodů, žluté i hnědé,
i děti negrů i děti z Číny,
i děti z rodné mé domoviny,
tu ruku rozbijte, tu ruku rozbijte!
65
SYMFONIE ŽIVOTA
1
Večery napojené steskem a lahodou.
Tajemné hlasy mámí tě šeptajíce.
Melancholická flétna vzlyká nad vodou,
stříbrné pěšiny putují do měsíce.
Rosa a slzy, vzdechy a slastné vanutí,
šum vody, rozbité vrby, vonící jetel.
Však rudě je popsáno nebeské klenutí
a obzor zachvívá se praporci světel.
Zde těsná a chudobná je dětství idyla,
rostoucí v uličkách, u řeky, v šeru.
Však na dosah ruky se výheň rozlila
tam za rodnými políčky na severu.
Lákala mocně plápolná severní zář
a slibovala rozhořelým nebem:
Zde nový život dá vám bohatý hospodář,
oči vám prosvětlí, nasytí vás chlebem.
Tvrdý je krajíček, šerý je domovský svět.
Šli jedni s povzdechem, jiní rádi, tak rádi.
Kam jste se rozprchli – k hutím a do šachet,
do fabrik – z dětství pradávní kamarádi?
I na můj krajíc padal uhelný drobný prach,
i na mladé čelo ponurý stín si léhal.
66
Když pohled rozdychtěný bloudil po stránkách,
do knížek se starou moudrostí plamen šlehal.
Ach, verše burcující v plamenném zášlehu,
ach, školská moudrost v dýmu zatopená!
Zde sirně dýmají haldy na břehu,
rachotí hutě, verkovní vláček sténá.
Minulost dávná – skutečnost horká a dunící.
Jdou z knížek stíny, vybledli homérští reci.
Ale zde vidím havíře pospíchat ulicí,
ale zde vidím hutníky z vysokých pecí,
bratry své z dětských let, bratry své robotné,
plemeno hameráků rodiny jedné –
Jak tvrdnou staré věty hebké a lichotné,
jak všecka krása studených učeben bledne!
Zapírá mladý muž, v co věřil drobný hoch.
Sám se sebou se hádá, vrásku v tváři.
V úsměšku odprýskává zlato svatých soch
a papírově zašustí květiny na oltáři.
Svár mladých let ti hlavu omámí.
V půlnoční hodině vidina horká se rodí:
jít do dalekých světů bludnými cestami,
zem novou hledat na ztracené lodi.
A zase zaduní vzdorné a radostné fanfáry:
Udeřit železnou ruku, co hrdlo stiská!
Svět podlý zahyne, zahoří vítězné požáry!
Po dlouhém otroctví jsou nová rána blízká!
67
Zpěv bije mi v nervech, prudký a vznícený.
Zpěv souzvučný mi celou bytost zchvátí.
Vždyť žiji jeho spád... mám stejné kořeny –
a jeho vzdor jsem léta cítil zráti –
Půl v zášlehu jasném, půl v hořkostech, ve stínu,
jak v panské milosti žil domek robotnický –
V plamenech hutí, v dýmu zčernalých komínů
rostlo mé mládí... zachvěl se osud lidský.
2
Polnice zazněly, hlas rozeřval se zlý,
šly pluky v srbskou zem a jiné v polská bláta.
V krvavém dýmu vaše věty uhasly,
tvář vaše vybledla i touha rozepjatá.
Zač hynuli jste v rozstřílené krajině?
Dech velké naděje vám zlomený vzlyk ovál.
A u nás, v černé zemi, v slavném Těšíně,
surový Gero ortel pro nás podpisoval.
V ten čas, kdy těžce bila ruka kovová,
vy mladá srdce, vás jsem držel ve své dlani.
Jak sladce zavolala píseň domova!
Ach, dodnes cítím jasný proud a teplé vání.
Ne, snůškou bledých mrtvol není minulost.
Naděje povznese, byť skeptický hlas mučil.
Z rozrytých lavic klene duchový se most,
váš mladý pohled, chlapci, učitele učil.
68
Mozkem se rozbušily jasné údery,
je světle a mladistvě v té šeré klase.
Jen nebýt nikdy nevolníkem litery!
Lavice, tabule ať živě rozehrá se!
Ten jara závan, opojný a zvučící!
Na černé tabuli jsou řádky, cifry, jména.
Jsem zase ve třídě, před první lavicí,
a slova formují se, rychlá, rozdychtěná.
Jde jaro za jarem, jdou léta ztesknělá,
naděje mnohá vadne, listí za jeseně.
Když vráska za vráskou se ryje do čela,
tím světlem unášen jsem znovu okouzleně,
a vidím chlapců řady, dívčí profily,
světýlko z jejich očí znovu ve tvář bije
a znovu počítám, čím život zjasnily
těch mladých lidí rozlety a fantasie.
Ten příval rozkošný, když mysl přetéká!
Být vlnou v pohybu, svůj osud družně splítat!
A chápu usmířen: Toť život člověka,
sám sebe rozdat druhým, jiných život chytat.
3
Náhoda, sudba? Nepoznané síly,
co rozpřádají lidských běhů niť,
do rukou drobný kahan položily
a poručily: „Posluž tak a sviť!“
69
Kahánek bědný – možná jenom bliká,
snad málo oleje je nalito.
I havíř s kahancem svým ve sloj vniká
a nemudruje; příkaz praví to.
Ať tak či onak. Jdi a začni zase.
Omluvu chabou osud neslyší.
Přec poctivě ta ruka pozdvihla se,
by udržela kahan ve výši.
Jdou léta horkým rozechvěná vírem,
do chorých spánků bije těžký žár.
Hodiny nakloněné nad papírem:
proud chytit, dát mu podobu a tvar!
Čím uhelná zem zápasí a sténá,
čím zachvívá se na obzoru lán,
ať chytí na mžik věta rozkřídlená,
ať rytmus popěvku je rozhýbán!
Chodil jsem s vámi, lidé mého kraje,
za dlouhých toulek, v měkkém stmívání,
váš osud zvlněný v mé hlavě zraje,
omámí, rozteskní a poraní.
Ach, vyslovit vzdor lidí tvrdě štvaných,
polibků něhu, vášeň objetí!
Vyslovit palčivost slz vyplakaných,
ach, chytit bouř, co zemi proletí!
Mrak černý Kuby Sršáňa mne žene,
Kubíček dotkne se mne zlehýnka,
70
na prahu šedé chaty rozbořené
měkce se dívá teskná Polinka,
postavy odbojné i provinilé,
Poštulko, Karolino – zejména
ty, lehkovážný Blažo Potěšile,
mých bláznivých let hlavo vznícená.
To život byl, když bubliny jsem chytil?
To život byl i se vzlykem a snem?
Byl chabý kahan můj, však přece svítil
pro srdcí potěchu – jak uměl jsem.
4
Cesta se záludně stáčí,
zahrozí průrvou a srázy,
kovová ruka tě k zemi tlačí,
zasyčí plazi,
zastav se v úpalu léta,
zašeptej tichými slovy,
před tebou nad srázem roste, zkvétá
strom jabloňový.
Nad těžkým života rmutem
růžová zasvítí pěna.
Radosti, ve víru zlém a krutém
buď pozdravena!
Omámen poutí a žáry
na vonném oblaku pluješ,
71
životu potichu za jeho dary
přec poděkuješ –
Za zemi v modravé páře,
za květy, velebné zrání,
za štěstí snědého hospodáře
v žit požehnání,
za hory dumavé, lesy,
co se nám ochranně klenou,
za jiter úsměvy pod nebesy,
noc rozsvětlenou,
za nových objevů divy,
rozmachy, údery, plány,
za hudby rytmus – i zádumčivý
i rozjásaný,
za sladký katarakt lidský,
za dary něhy a síly,
mudrců věty, co heroicky
svět přetvořily,
za velké sny, touhy smělé,
za barvy, svítivý příval,
za sloky básníka rozhořelé,
co do tmy zpíval,
za ruky oddané stisky,
za těchu v hodinu trudnou,
za koutek přátelský, teplý, blízký,
řeč nezáludnou,
72
a nejvíc srdce mé vděčí,
moci ty tvůrčí i sporná,
Lásko, ty nad všecka božstva větší
a divotvorná,
opojný plameni v máji,
v podzimku ohníčky v zraku –
Sviť, jiná světla ať zhasínají,
i za soumraku.
5
Blesk bije z oblaků brunátných, spalujících.
Hra naše prohrána je, o zem, o život?
Kříž lomený se zatřepetal na hranicích.
Dunění, pochod, úder těžkých bot.
V zem zdeptanou jde vítěz se zaťatou pěstí:
„Vám hrdlo stiskneme a bijem, zabijem.“
Zas mašírujete, vy slavní věrozvěsti,
jak k předkům s násilnickým evangeliem?
Jdou zpupně ulicemi hitlerovské řady.
Zavlajte, černorudé k poctě prapory!
Věk nový začíná, věk otroctví a zrady,
věk drátů ostnatých a smrtné komory.
...Můj strom je poraněn až v přebolestné dřeni.
Můj chlapče ubohý, jsem zlomen pádem tvým.
Sen dlouhých roků rozbit v jednom okamžení.
A slyším slova: plyn a Osvětim.
73
To nové božstvo, krví zbrocené a kleté,
se šklebí na nestvůrném z kostí oltáři.
Vtom slyším, bratři, hlas váš – Vzdorně skandujete
si stará jména: Hun a Avar, Tataři.
Ty starý kamaráde v hamerácké bluze,
na naše slovo maska klást se nemusí.
Tak mluvíš, když zem sténá ve zmatku a hrůze:
„Vrah naposled se v krvi vlastní udusí.
Odstavec dějin křičí palčivý a živý:
Barbarské zátopy se světem přelily –
a leda v museích je rezavý meč křivý,
jak z hloubek vydaly jej slehlé mohyly.“
Kolikrát k východu jsem s tebou dlaně spínal,
posunem horkým do daleka udeřil.
Dne nebylo a noci, abych neproklínal,
a jiter rozsvícených, abych nevěřil.
...Den pomsty udeřil, den nový z krve vstává.
Plamenná potopa, klas nový vzroste z ní.
S oblohy rozjitřené velký mstitel mává
do dědin rozbořených strašnou pochodní.
...Má slezská zemi, co v nás všecko zažíhaly
tvé ohně nad Hrabyní, Hájem, Raduní!
...Pluh nerozborný temně kupředu se valí,
pluh soudu od spálených chalup zaduní.
Svět jako zázrakem se vnořil do červánků.
Prapory zavlály zas v rána zářivá.
74
Nejopojnější hudbou hřímal rachot tanků.
Tak vítali jsme znaky srpu, kladiva!
Nad hlavou nesmírných řad píseň zaduněla,
v ní hromů rachot zněl i slavné zvonění.
To píseň byla zápalná i rozechvělá
o práci horoucí, co světy promění.
Jak oči zahořely vírou nové slávy!
Jdou řady ulicemi, ráz dva, ráz a ráz.
A na pochodu, bratři, verš můj zajíkavý
jde věrně po boku, jde s vámi, vedle vás.
Jsem také robotník, jak vy jste robotníci,
spjat s prokletím i láskou země uhelné.
Zpěv její chtěl jsem chytit, rytmus vítězící,
a zazpíval jsem píseň svobodného dne.
75
OBSAH
Zpěv o černé i jasné zemi5
Slezská země15
Zákop17
Mrtvým19
V křečích21
Lednovým sněhem24
Z trosek26
Chvála stroje28
Halda30
Fanfáry33
Jeřábnice35
Noční zpěv hutí37
Já Josef Muroň39
Krajíc chleba41
Píseň o statečné horské dědině44
Ostravice48
Radegast51
Ve stopách53
Mánesovy kroky55
Janáčkův kraj57
Tíha hor59
Kvetoucí třešně61
Sloky letního dne62
Děvčátka zpívají64
Symfonie života66
[77]
ČESKÉ BÁSNĚ
Svazek 106
VOJTĚCH MARTÍNEK
PÍSEŇ NOVÉHO DNE
Vydal Československý spisovatel v Praze r. 1952
Šéfredaktor František Kautman
Odpovědný redaktor Ladislav Fikar
Technický redaktor Antonín Dvořák
Korigovala Marie Vachová
Obálku navrhl Antonín Dvořák
30113-10, 8428/52/III/1/5,338
Sazba 16. II. 1952, tisk 22. III. 1952
Plán. ar. 5, autor. ar. 2.23, vydav. ar. 2.36
Papír 84/108, 221-10, 80 g. 5%
Vydání 1. Náklad 2000 výtisků
Vytiskly Západomoravské tiskárny,
závod 02 v Brně, písmem Badenia
Cena brož. 34 Kčs
E: av; 2006
[79]