PÍSEŇ O STATEČNÉ HORSKÉ DĚDINĚ

Vojtěch Martínek

PÍSEŇ O STATEČNÉ HORSKÉ DĚDINĚ Morávka
1
Kamení, přetěžké kamení. Horalská země, zazpívej hrdinský zpěv. Z každého balvanu slza se pramení. Slza a krev. V zeleni linie lomenic, zelení lesů jsou zakryty jehlance skal. A kdože přikryje přízraky šibenic, kamenný žal? V kořenech zpívají prameny. Pryskyřic vlna, chvěje se prohřátý mech. A kdože zachytí výkřik ten zlomený, poslední vzdech? Slunce se rozlilo po kraji. Mohutná horo, slavné své tajemství zjev! Z rozrytých úbočí růžičky tryskají. Slza a krev. 2
Den v září líbezný a měkce zarosený. Hedvábné ruce vlídně hlavu ovinou. I v očích zůstalo ti trochu bílé pěny, když pomalu se brouzdáš lesní pěšinou. 44 Je ticho podzimkové. Hory jen a lesy. Pták neviděný z vlhkých hloubek zakřičí. Jen pták, ne člověk zlý. Zde řádili jste, běsi, vy vlci v našich lesích, vlci, lupiči. Surové oči, vzteklá hrozba, pohled kosý. Šíp gestapácký, černou žlučí kalený. Hle, rozkošný kout vaše panství zvolilo si: šum hor a lesů, dlouhé stíny, prameny. Jste bezpeční a klidní v zadýchaném klíně? Pramálo poznali jste ducha země té. Výstraha tajemná se skrývá v úžlabině a nepodplatný ortel v hloubkách najdete. Do kůry stromové se divné znaky ryjí a odbojnicky vydechne mech vonící. Což neslyšíte prastarou hor historii? Zde po pěšinkách chodívali zbojníci, horalský houfec vichřicemi ošlehaný, s Ondrášem z Janovic se kradli vesele, valaškou bili dráby, vojáky a pány – ne skromní robotníci, ale mstitelé. Ty živé pověsti teď šepce kmen i listí, ze stromů lidé rostou, chmurné postavy. Těžkým se lesem plíží, děti nenávisti, by navždy zchromili váš pařát krvavý. A ze křoviny každé deset svítí očí. Jsou statečné a tvrdé oči horalů. 45 S haluzí borovice smělý synek skočí, tam druhý, třetí stín se krčí v úvalu, smrt letí výstřelem. Je pomsta mlčenlivá. Za život zase život. Synek rozumí. Kdo leží na kořenech? Ale pramen zpívá a nad zločinnou hlavou stromy zašumí. 3
Teď tváří ve tvář přísných lesů umlkne verš a slábne rým a horoucí svou větu nesu jak chvějný dým – Jaké to verše žhavé síly do granitu skal zabuší, by sinavě se propálily i do duší? Jaký hlas větrem rozehraný by musil znít a musil hřmít, strašlivá hymna na varhany až na hor štít – by oslavila vaše syny, žár odboje, co ze skal rost’, dým ze spálené domoviny a hrdinnost –! Takovou píseň nezazpívám, ni varhan ani píšťaly, 46 ač úponkem se každým vrývám teď do skály – Takovou píseň nezazpívám, verš zlomeně se zajíká, jiného plamenného vzývám já básníka – Takovou píseň nezazpívám, – oběti, hrůzy, drsný vzdor – Jen s pokorným se sklonem dívám na vlny hor. 47

Básně v knize Píseň nového dne: