PÍSEŇ O STATEČNÉ HORSKÉ DĚDINĚ
Morávka
1
Kamení, přetěžké kamení.
Horalská země, zazpívej hrdinský zpěv.
Z každého balvanu slza se pramení.
Slza a krev.
V zeleni linie lomenic,
zelení lesů jsou zakryty jehlance skal.
A kdože přikryje přízraky šibenic,
kamenný žal?
V kořenech zpívají prameny.
Pryskyřic vlna, chvěje se prohřátý mech.
A kdože zachytí výkřik ten zlomený,
poslední vzdech?
Slunce se rozlilo po kraji.
Mohutná horo, slavné své tajemství zjev!
Z rozrytých úbočí růžičky tryskají.
Slza a krev.
2
Den v září líbezný a měkce zarosený.
Hedvábné ruce vlídně hlavu ovinou.
I v očích zůstalo ti trochu bílé pěny,
když pomalu se brouzdáš lesní pěšinou.
44
Je ticho podzimkové. Hory jen a lesy.
Pták neviděný z vlhkých hloubek zakřičí.
Jen pták, ne člověk zlý. Zde řádili jste, běsi,
vy vlci v našich lesích, vlci, lupiči.
Surové oči, vzteklá hrozba, pohled kosý.
Šíp gestapácký, černou žlučí kalený.
Hle, rozkošný kout vaše panství zvolilo si:
šum hor a lesů, dlouhé stíny, prameny.
Jste bezpeční a klidní v zadýchaném klíně?
Pramálo poznali jste ducha země té.
Výstraha tajemná se skrývá v úžlabině
a nepodplatný ortel v hloubkách najdete.
Do kůry stromové se divné znaky ryjí
a odbojnicky vydechne mech vonící.
Což neslyšíte prastarou hor historii?
Zde po pěšinkách chodívali zbojníci,
horalský houfec vichřicemi ošlehaný,
s Ondrášem z Janovic se kradli vesele,
valaškou bili dráby, vojáky a pány –
ne skromní robotníci, ale mstitelé.
Ty živé pověsti teď šepce kmen i listí,
ze stromů lidé rostou, chmurné postavy.
Těžkým se lesem plíží, děti nenávisti,
by navždy zchromili váš pařát krvavý.
A ze křoviny každé deset svítí očí.
Jsou statečné a tvrdé oči horalů.
45
S haluzí borovice smělý synek skočí,
tam druhý, třetí stín se krčí v úvalu,
smrt letí výstřelem. Je pomsta mlčenlivá.
Za život zase život. Synek rozumí.
Kdo leží na kořenech? Ale pramen zpívá
a nad zločinnou hlavou stromy zašumí.
3
Teď tváří ve tvář přísných lesů
umlkne verš a slábne rým
a horoucí svou větu nesu
jak chvějný dým –
Jaké to verše žhavé síly
do granitu skal zabuší,
by sinavě se propálily
i do duší?
Jaký hlas větrem rozehraný
by musil znít a musil hřmít,
strašlivá hymna na varhany
až na hor štít –
by oslavila vaše syny,
žár odboje, co ze skal rost’,
dým ze spálené domoviny
a hrdinnost –!
Takovou píseň nezazpívám,
ni varhan ani píšťaly,
46
ač úponkem se každým vrývám
teď do skály –
Takovou píseň nezazpívám,
verš zlomeně se zajíká,
jiného plamenného vzývám
já básníka –
Takovou píseň nezazpívám,
– oběti, hrůzy, drsný vzdor –
Jen s pokorným se sklonem dívám
na vlny hor.
47