DĚVČÁTKA ZPÍVAJÍ
Ej, holohou, holohou,
děvčátka zpívají pod modrou oblohou.
Děvčátka plavá i s hnědými vlásky,
snědá i zrzavá, žabátka rozmilá,
ulice celá se do tance chytila,
švitorné pustila sedmihlásky,
točí se, výskají, cupkají nožkama –
„Ty můj milý posle, spravuj mi to dobře, dobře,
jako já sama –“
Písnička vyletí
jak ptáček jarabáček
nad domy, nad stromy, nad obláček
písnička vyletí –
Já myslím ve chvíli té
tak vroucně, tak dojatě, úsilně,
já myslím na děti,
na děti bílé a rudé a snědé,
na děti žluté a černé a hnědé,
na děti negrů a na děti z Číny,
na děti z daleké domoviny,
tam, kde se táhnou stepi a puszta,
z pradávných pouští kde osení vzrůstá,
kde šumí Volha a Dunaj a Don,
kde duní nad Prahou večerní zvon –
64
A vidím ruce,
v šílené křeči sevřené prudce,
a vidím hlavy,
spíjí je sen tak nestvůrně dravý,
vyskočí z grimas a pobožné fráze:
Potopa krvavá rozbije hráze.
(Je to tvůj svět, ty jediný Bože?
Oheň a pumy, tanky a nože?)
Rozbijte ruku, co nože chce brousit,
rozbijte ruku, co děti chce rdousit,
bílé a rudé a černé a snědé,
všech barev, všech rodů, žluté i hnědé,
i děti negrů i děti z Číny,
i děti z rodné mé domoviny,
tu ruku rozbijte, tu ruku rozbijte!
65