Dva životy
Když hebce jde stín noci sametné,
jak směšné poučky, které den si střádá!
Litera suchá měkce ulétne,
ubledlý měsíc do jizby se vkrádá –
a ty se noříš jako v koupeli
do stínů, do modra a do měsíce,
tvé oči, které tolik trpěly,
uzdraví vlídně hvězdná blýskavice.
Nic není nemožno, vše ožívá,
nic není mrtvo, všecky věci žijí,
pták modrý z pohádek ti zazpívá
v tajemném lese sladkou melodii...
Zázraky velké kvetou ve snění.
Nejsladší tělo ruka tvoje svírá,
neviditelných zvonů souznění
akordem měkkým u tvé hlavy zmírá.
Snad ve dne muž jsi, co se naklání
nad vetchou moudrost, nad ubohost lidskou,
a ve snu hoch, co v mocném vzeplání
se vypravuje na pouť romantickou...
21
Dva životy – to kletba nebo dar?
Dva životy – to dvojí plamen zžehne.
Dva životy – to dvojí světa tvar.
A dvojí tíha chabé tělo sehne.
22