Pramen
Vřes fialový pláče v samotách – stesk nalomený, jenž se nebrání. A z hloubek nápěv zvolna ke mně táh’, to pramen těžce dral se z kořání. Zpěv melancholický zněl ve stíny, přitlumen mechem, ve tmy ponořen. Neslyším ho, jen slyším hlubiny, jak v temném stesku bijí o kořen. Dej ruku na srdce a uslyšíš: tam v hloubi pod mechem a nánosy ztajený pramen šumí blíž a blíž a zajíkavou větou zaprosí. Jde z hloubek bolestných. Jej uvidí, jen kdo si mech a křoví odhrne. Utajen, tichý, stranou od lidí. A přec jsou tóny jeho stříbrné. 5

Předjaří
Je třeba záře a síly – však den se vleče chor. ...Jak vlídně pozdravily mne zelené vlny hor! Je na nich bílá pěna, však dole kvete zem. A zahrada zatopena je světelným přívalem. Už jarní větry dují. Teď touha mne omámí: zas zvolna poputuji dolem a horami. Tam někde nad Čeladnou je slunná paseka, tam lehce do mechu padnou bolesti člověka. A ruce duchové, jemné teď hladí se všech stran. To přátelsky ovane mne zelený oceán. 6

Pod haldou
Pod haldou špinavou a sirně rozpraskanou, pod vozy černými, z nichž horký popel padá, z kotoučů černých prachu uhelného roste třešnička štíhlá. Je ještě nedospělá. První zeleň stěží skvrnami radostnými tryskla po haluzích, korunku drobnou rukama bys mohl sevřít – Však kvete, kvete. Zázraky bílé šplhají se po větévkách, výše a výše, ke slunci se v útěk daly, kdo první kytku bílou na pozdrav mu podá – A kvete, kvete. Dívčinka jasná z prachu, plísně starých chodeb tak divem vyrostla, má ještě úzké boky, ke světlu chvějně bílé ruce natahuje. A kvete, kvete. 7

Sloky před májem
V ten čas, v ten čas mě srdce těžce bolí, v ten čas se cítím malátný a chor. Snad je to mlhou, která táhne s polí, snad vichřicí, co vztekle bije s hor. Vím: na okamžik žlutá záře padne a matná zeleň tryskne poznova. Však do rolí se derou stíny zrádné a nad lesy zeď visí z olova. Jak vděčno teď je srdce utlačené za každý z prostých jara zázraků! Za obláček, co nad hlavou se klene, za skřivana, co letí do mraků, za pupen třešňový, za břízek paprsk tenký, za žlutavé na větvích řetězy, za petrklíče, podběl, prvosenky, za pampelišku bědnou na mezi. 8

Jabloňka
Když jaro pozdravilo radostné a bílé, jabloňky zasvítily zrůžovělým snem. Hlas slyším výsměšný té opojené chvíle: nejsladčej voní květ před slunce západem. Jen ještě utrhni, než mrak si nebem lehne a vody modravé než květy zatopí. Je pozdě zakvílet, když noci bič tě šlehne a ruka duchová tě navždy uchopí. Očima hvězdy laskám, rozhořelé sněti, strom jediné je vzrušení a třpyt. Jabloňko kvetoucí, chtěl bych ti pověděti: Ne utrhnout, jen tiše pohladit. Mít onu ilusi, jak měl jsem v dávném roce, kdy šel jsem rozkvetlou a vonnou zahradou. Hlas země hovořil mi vážně, přehluboce a hlavu bičoval mi těžkou záhadou, však stromy kvetoucí se smály meditacím a lístky růžové mi třásly do vlasů. Zas onou zahradou se, vděčný poutník, vracím z bolestné výpravy a hořkých zápasů. 9

Píseň
Do ruky chtěl bych chytit světelnou hodinu, aby mi mohla svítit do stínů, do stínů! A chtěl bych zastaviti zběsilých minut rej, chvilko, jsi věčnost a žití, zastav se, neprchej! Mé smysly ještě mámí horoucí vzrušení, rozhoř se rudě tmami, plameni, plameni! Mé spánky ještě bijí, jsi u mne blíž a blíž, v jakém to přeludu žiji a kam mne unášíš? Já cítím ve své dlani přesladký těla tvar, já vím: ve velkém vzplání jsem též jen jas a žár, 10 a hoří zázrak těla a hoří zrak a ret – Ó, chtěl bych zcela, zcela v tom ohni uhořet! 11

Májová serenáda
Hebké si kytice viji – stíny a světlo a sen – teď zavolá na Julii Romeo roztoužen. I v našem severním máji – jsi romantiky syn? – podivné housličky hrají od země do výšin. Svět je tak předaleký, hvězdy tmou zahoří. Písnička stejná věky: o lásce, o hoři. I já tu písničku zpívám, že sen mne opije. Na starý kus se dívám: Romeo, Julie. S balkonu věta padá hebkými vlnami. Zázračná serenáda omámí, omámí. 12 Sladce i bolestně je mi, tma oči přikryje. Žili kdys v italské zemi Romeo, Julie. 13

Andante
Modrou nocí chodím tiše, mech mé kroky hebce chytá, poslouchám, jak táhle dýše černá hora věkovitá, oddychuje, ze sna sténá denní zlobou poraněná, rytmus dechu cítím, cítím, bratrsky k mé duši lne, vím, že z něho mocně chytím zaklínání kouzelné. Slyším čarodějná slova, jak se vlní zas a zase, sladká klenba červencová nad vrcholky vzepjala se, roztržený oblak pluje, hvězdný prach se prosypuje na pěšiny, paseky, tisíc motýlů se slétlo, zatop, zatop, žluté světlosvětlo, širý svět a daleký! Sentimentální to snění blaženě mne zkolébává, 14 není lidské zloby, není, noc je jenom přelaskavá, kouzelné si zámky tvořím, jdu teď očarován bořím, slovo divy probudí, v modrých stínech zázrak čeká – a já půjdu do daleka s dětským srdcem ve hrudi. 15

Letní noc
Ten slavný požár – barev šílení! Ohňostroj rozehraný nad lesy! Malincí tvorové – jste zmámeni, když do krve svět celý lehne si... Z popelu ještě jiskry vyskočí, však uhasnou, však jistě uhasnou. Noc zvolna kráčí s horských úbočí, už v uzel váže zemi překrásnou, překrásnou zemi, lidskou otčinu, zjasněnou v barvách, temnem zalitou, tu matku světců, reků, zlosynů, zem kvetoucí i trním rozrytou. V očích máš krev. A až krev dohoří, noc údol mlčící až po vrch zalije. Jen básník pod sloupovím strmých pohoří v té chvíli zpívá tiché rekvie. 16

Den a noc
Kdo víc nás poraní: Den v zbroji blýskající? Noc v měkkém usmání a s hudbou při měsíci? Den jasně vyměří tvé cesty, slova, činy. Noc vody rozčeří a padá na hlubiny. Ve dne jste žebráci smutní a neveselí, rána vám krvácí, jež se už nezacelí. A v noci přichází sladká a vlídná paní, s klamnými obrazy k smutným se očím sklání. Hovoří u hlavy – milenka rozněžněná – oddané pozdravy, tušení bezejmenná, 17 duhovou pěšinou vodí tě v křehkém snění k zemi, kde spočinou milenci vyvolení – Kdo víc nás poraní: Den v zbroji blýskající? Noc v měkkém usmání a s hudbou při měsíci? 18

Léto
Krajina prosluněná je výheň a žár a dým – skloněná bříza sténá pod bičem slunečním. Oči mi hoří, hoří, jdu ohněm do šira, to po vzpěněném moři se člunek prodírá. A v plápolném tom varu cos u mé hlavy žhne – já vím: to vidím v žáru tvé oči světelné. 19

Krvavé jiskry...
Krvavé jiskry srší do temnot. Jsi poraněna, noci červencová? Když umíráš, přec rudý svítí bod. A já si opakuji do noci ta slova, ty pošetilé zvuky, zmatené, jak mluvil jsem je plamenům a stínu. Ano, ne, ano – ale přece ne – Na modrých vodách do daleka plynu, plápolných očí svítí znamení, a já jen tiše šeptám, znova, znova: Ano, ne, ano... Zhasni, plameni, a těžce rozestři se, noci indigová! 20

Dva životy
Když hebce jde stín noci sametné, jak směšné poučky, které den si střádá! Litera suchá měkce ulétne, ubledlý měsíc do jizby se vkrádá – a ty se noříš jako v koupeli do stínů, do modra a do měsíce, tvé oči, které tolik trpěly, uzdraví vlídně hvězdná blýskavice. Nic není nemožno, vše ožívá, nic není mrtvo, všecky věci žijí, pták modrý z pohádek ti zazpívá v tajemném lese sladkou melodii... Zázraky velké kvetou ve snění. Nejsladší tělo ruka tvoje svírá, neviditelných zvonů souznění akordem měkkým u tvé hlavy zmírá. Snad ve dne muž jsi, co se naklání nad vetchou moudrost, nad ubohost lidskou, a ve snu hoch, co v mocném vzeplání se vypravuje na pouť romantickou... 21 Dva životy – to kletba nebo dar? Dva životy – to dvojí plamen zžehne. Dva životy – to dvojí světa tvar. A dvojí tíha chabé tělo sehne. 22

Měsíc
Teď měsíc, přítel zlatý, si chodí po kraji. A telegrafní dráty doprovod zpívají. To hudec jakýs hraje skrytě, jen zorničkami zraků svítě, na housle, housličky... Na housle rozněžněné písničku mollovou. Víš, co se hlavou žene a jaké vyplovou ti obrazy v tvé ztichlé hlavě, když housle, housle naříkavě ti píseň zpívají? Teď s tebe spadá, spadá kalná a tvrdá tíž. Tvá duše znovu mladá a znovu zachytíš květ nejsladší, jenž vykvétá ti tak u cesty, hle, na úvrati sladký a vonící – 23 Jsi mladý, silný, svěží a je ti dvacet jar. Zem před tvým zrakem leží, má všecko jas a tvar, zas tvoje srdce buší prudce, máš horké srdce, horké ruce a horké myšlenky – Jsi podoben tak reku, jenž světa dobývá a do mořského vzteku si píseň zazpívá, jenž v pralesy jde, do neznáma a jemuž všecko radost sama, tvůrčí a odvážná – A telegrafní dráty ti hudou modrou tmou – jsou struny rozepjaty i celou duší tvou – to hudec hraje – skrytě, skrytě, a ještě jednou omámí tě steskem a toužením – 24

Dík
Nejsladší touha ve snu uzraje, nejčistší vůní duše se ti zrosí, zas jasným zrakem hledíš do kraje, a usmíváš se, i když rty ti prosí, bohatá větev se ti nakloní, den v září jest, plod uzardělý svítí v korunách rozklenutých jabloní – a ty teď cítíš touhu pozdraviti ten zázrak slavných dní... A uzavřen hodinou každou do užšího kruhu děkuješ tiše za barevný sen, za vlahý šum a tryskající duhu. 25

Dar
Do temnot, do temnot do černých osudu vod padá, padá, čím zmítá se, touží, čím vzpíná se, touží ubohý lidský rod – ale i do mračen v zahořklý jesenný den světlo vletí, a říjnovým chladem zář nad západem zaplane ti – i v smutném zvadání ucítíš ve dlani květ rozevřený – a poznova procítíš, jak života zjasní tíž sladký dar ženy. 26

Nokturno
Stín modravý jde se mnou po boku jak přítel laskavý. Nehmotný to sen. Hvězdy tou písní jiskří v hluboku: Ne spasen zcela ani nešťasten... Svět daleko je, všecek lidský soud i zákony a nepravost a hřích – v bezedném tichu můžeš utonout, vše ve vlnách se pohřbí měsíčních... Nemluvím. Jako světlé rakety myšlenky vyšlehují do temna... Nesmírná zář se táhne nad světy, bez konce proudí vlna tajemná, neb věčně bude člověk chvíti se rozkoší, touhou... Věčně procítí výšky i propasti... V hebkém obryse stín bude s ním, jejž nikdy nechytí. Nebesa hořící a peklo v hlubině a mezi nimi bludný lidský sen. Čím šumí hvězdy v tiché hodině? Ne spasen zcela ani nešťasten... 27

Mlčení
V největší hloubky svět se propadá, když půlnoc rozhazuje modré mžení. Zas před oči mi vstává záhada, k níž nenajdu už nikdy rozřešení. Z nicoty, temna život vyvstane jak růže krvavá a svítí, svítí. Kam odletí sny navždy přervané, kdo v nový svět je může přesaditi? Čí je ta ruka, jež nás rozbijerozbije, a do jakých se potopíme tůní? V jaký se tvar náš život přelije, ve květ či kámen, do světel či vůní? Půlnoc je němá, mlčí požár hvězd, v mlčení zem se zahalila širá. Jen otázka v tvé duši živá jest, jen temný výkřik v srdci neumírá. 28

Večer před nedělí
Jsme dobří kamarádi, temný nás večer spíná, lampa a sklenka vína a s knížkou veršů já. Žárovka v kouty bije, tam těžký stín ji topí, listy mé knihy kropí popraškem měsíčním. Bláznivý jakýs tanec z literek vyskakuje, nad řádky pluje, pluje kmitavých nožek vír. Knížko a verše tiché, tvá hebká melodie,melodie ten hlas, jenž v mozek bije, snad nyní usmíří – však víno zatrpklé je, verše se rozptýlily – a tiše v noční chvíli pavouk se vynoří, 29 velký a šerý přízrak, snad z noci narozený, pomalu měří stěny a snuje, snuje síť – průzračná pavučina je pevná, těžká, žhavá – a mocně omotává mou hlavu skloněnou. 30

Scenerie
S vlnami jezera si vánky hrají, prastarou báseň tobě šepotají, hra jasů, stínů v kolébání vod,vod je věčné umírání, věčný zrod, a nad tesem, jenž spadá do hlubin, krvavé růže rozhořel se stín. Na vody světelný se pablesk střel a rozbíjí se v tisíc zrcadel, než v černou noc se hlava uklání, chyť do očí to světlé blýskání, melancholický rytmus vod a sten i větrů pocel, jímž jsi omámen. S vlnami jezera si vánky hrají, marnosti píseň věčnou zazpívají, bolestný slyšíš od staletí zpěv... a přec ta růže... je v ní žár a krev a je v ní hrůza, která slastně mámí: slast závrati, jež dýchá hlubinami. 31

Stín
Tvůj stín jest u mne. Modrou tmou nehmotnou blýskne podobou – já vím: to jenom utkán jest z měsíční příze, z chvění hvězd, já vím: to jenom oživen jest mojí touhou v prudký sen – a přec je v něm i těla tvar i srdce tep a krve žár – Já cítím jej, jak u hlavy se vlní, hebký, splývavý, já cítím jej, jak dotýká se těla mého, proniká můj každý nerv až do dřeni v světelném nočním jiskření – půlnoční stín – jak splývám s ním objetím horkým, bolestným – 32

Sloky
Pod lehkou vlnou těžké víry bijí a ze hlubiny rmut se vyvalí. Nejlíp je vtipem zlomit elegii: nač nad propastmi bychom vzdychali? Šedivé mlhy výhled uzavřely, snad nad nimi ti hvězdy zazvoní. A když se vrací poutník osamělý, tím níže se mu hlava nakloní. 33

Verše
Žes měla na rtech mladý, hravý smích, žes měla v očích jasnou pýchu hvězd, duhový oblak z duše mé se zdvih’ (ne pro rozkoš, ne, jenom pro bolest). Duhový oblak v barvách zasněný... A jeden blesk jej spálí hořící. Jen železo se ztuží plameny, však duha neunese srdcí dvojici. 34

Popelec
Ne hrozný úder, rozjitřené rány, jen tichá skepse v ději rozchvělém. Tvůj sladký portrét hebce načrtaný dnes posypávám šedým popelem. Radostný květ se pod popelem zdusí, plápolný pohled, příslib pocelů. A přec co všecko v duši shořet musí, než v hrsti máš tu trochu popelu. 35

Melodie
Poslední chvěje se kvítí, z lesů už táhne stín – Zarudlé slunko svítí do aster, do jiřin. Jak zem se rozhořela v barevném hynutí! Jak pozdravila čela oblačných labutí! Než přijdou mlhy a deště, bláznivých vichřic rej, milostné slunce, ještě usměj se, polaskej! Jak ruky hebké a bílé to budou doteky – a cesty pošetilé za obzor daleký – Poznovu slova žijí, když větřík zavane, já slyším melodii a věty šeptané, 36 lahodná, mámivá slova – ach, kdo jim uvěří? Sevři mne znova, znova, nežli se zešeří! 37

Zpověď
Teď, bídný hříšníče, se zpovídej a mocně vzpomínej všech starých vin, čím ublížil jsi, pokorně se znej a ryj se bolestně až do hlubin. Snad pravda byla to, jež bolela. A dnes se zhustí do smířených vět. To, co se rylo jak šíp do těla, lze s tichým úsměvem dnes vyprávět. A přec se občas slovo přelomí. V mlčení hledíš do tmy, do polí. Snad tento osten zve se svědomí? Snad dávná rána přece zabolí? 38

Cestou
Jak padal bezstarostný, dětský smích v mlhavou chmuru večera –! až rázem utich’ u vrat hřbitovních – Sugesce, úcta, pověra? Spí mrtví pod kovem a kamenem a pod balvanem mlčení – Proč neozvou se v šeptu ztlumeném, zapadlí, ztichlí, ztracení? Proč aspoň průpovědí nehrozí, nepřervou ticho mohyly – ať mluví, že jsme hříšní, ubozí, jen aby na mžik ožili! Však hroby nedají ti odpověď, v němé se stíny stápějí – Tak potichu... i mrtví mlčí teď... a přejděm rychle, rychleji... 39

Pavučiny
Na vlákno z pavučin se zavěsily bláznivé naše vteřiny – Máš radost, provázek že hebce bílý se rozehrává nad stíny? Jak vítr roztančí se ironický, chvěje se směšně pavučí. Snad je to jenom všední osud lidský: přeludy chytat v náručí. Quijota zahubilo, ubožáčka, že zasníval se v záři dne. Snad spravedlivo tak, že každá hračka krvavé stojí výkupné. Víš, čím si koupí fantast pošetilý svůj sen a klamných minut proud? Že zrak má zakalen a nemá síly z pavučin vlákno roztrhnout – 40

Chvála podzimu
Ne tebe chválím, podzime, co přicházíš do našich polí s mlhami a stíny, co na hlavy nám tlačíš nebe níž a níž a sychravě nám opakuješ viny, ne tebe chválím, písmáku ty pochmurný, co nad papíry vetchou kýváš hlavou, co matným kahancem nám zaškrcuješ dny a noci plníš mluvou rozjímavou, ne tebe chválím, co jsi mraznou ruku vztáh’ a sadem popleněným chodíš chorý, co zvonkem ostrým voláš stále na poplach studenou moudrost: Humana sors mori – Však tebe rád mám, podzimku, co mnoho znáš, a přece usmíváš se vlídně, usmířeně, co lidi slovy přátelskými připoutáš, dáš víru muži, novou něhu ženě, však tebe rád mám, shovívavý druhu ty, co trháš plod, jenž v sladké vůni zraje, co nad pohárem kouzlo chytáš minuty – (ach, jak to víno jasnou jiskrou hraje!) 41 a přijmeš polibek, co žena tobě dá s plameny jiskřivými v těle mladém, a tichá moudrost na srdce ti usedá: Dík, osude, i za květ nad západem! 42

Říjnová moudrost
Nad tůní hlubokou a nad vodami, kde fialové světýlko se míhá, strom nahlodaný v říjnový den zdvíhá zkřivený kmen – Ach, roky hleděl v samoty a bahno, kamenná tíha klesla na kořeny, k oblakům bělavým on nalomený teskně se díval – A náhle divem ve dni podzimkovém vyrazí z kmene nový květ a svěží, žlutavé světlo vlídným chvěním leží na jasném listu – To přírody byl rozmar nebo omyl, už léto zhaslo, vítr nad tvou hlavou zas provolává marnost vyčítavou o zmaru všeho – Až první udeří mráz, bílým prutem prošlehá zahrady a lesy zplení, ten zelený list na schýleném kmeni smutně se zlomí – 43 Však dokud slunce z mlhy prodere se, on pozdvihne se do chvějného sítí, zvolna se kolébá a ještě chytí života slávu. 44

Solveig
Trnové hroty rozryly mi skráň a oči mé jsou tolik unaveny. Vlož na hlavu mi milosrdnou dlaň s úsměvem smířlivým a něhou ženy, a šeptej píseň mi, jak zpívala milenka dávná svému trosečníku. I já jsem bil se těžce od mála, porážek zažil dost i pustých křiků, duhu jsem chytit chtěl a neměl nic, i já jsem bloudil ve mračnech a chladem, i já jsem chodil v smíchu plískanic, i já jsem chodil těžkým listopadem, a také slunce svitlo na pár chvil a lesy zašuměly při měsíci, i já jsem v duši úsměv zachytil a lásku jako záblesk prchající – Teď znaven jsem a chorý. Solveig má, když večer stříbřitý se v jizbu vrací, mou hlavu sevři svýma rukama a zašeptej mi starou variaci: 45 Utiš se, utiš, hlavo zemdlená, vždyť laskavý tě ukolébá sen, a marná touha, bolest plamenná vyvane navždy, budeš očištěn, zář modravá tě měkce zaplaví, daleké světy tebe pozdraví, já tebe zkolébám i bolest tvou, lehoučce usni, houpy, houpy, hou, usíná všecko, bolest, víra, stín, měkce tě skryje před světem můj klín, i ty jsi nyní člověk bez jména – Utiš se, utiš, hlavo zemdlená... 46

Duchové ruce
Já v noci mluvím s mrtvými, když přicházejí na besedy. Teď měkce vlasy hladí mi ten pokřivený stařík bledý s žilnatou zvadlou pravicí – ta u tkalcovských stavů chřadla – s vojenskou modrou čepicí, co do očí mu těžce padla... To děd můj, zhaslý dávno již, však oživený srdcem dětským, i jeho chloubu zachytíš: Já mašíroval pod Radeckým. A vidím chůzi třesavou, když slavnost byla, trubky hřměly, když červencovou záplavou prapory staré zašuměly. A zase vidím stařenku, jak od rána se k dílu kloní, jak v zešeřeném přístěnku nit vrčící se s cívkou honí. 47 Jsou oči zhaslé, bez barev, myšlenka kvapně nepospíchá, tvář suchou neoživí krev, a věty šepotají zticha. Já ve tmách mluvím s dušemi, když z půlnoci se rodí skrytě. A ve chvíli té tak je mi: i léta prchla, já jsem dítě. Pohlaďte vlasy... hebce... tak... má víra jistě přelud není. Teď čekat mohu na zázrak až do ranního kuropění. 48

Šero
To není deště vztek. Jen kalné jehlice s kovových mračen na zem letí. To není větrů kvil. Jen hlasů tisíce v haluzích můžeš uslyšeti. Šeptají zlobně jako vetché stařeny, jež sedí večer u kostela. Co šustí z řeči té? Hřích jenom ztajený a slova lstná a rozechvělá. Aleje hází na hlavu list poslední a zvolna v šedé plachtě mizí. Churavý zraku, teď se v dálky rozhlédni a pohrávej si mlžnou přízí. To není zápas o život. Jen skřípavý hlas kazatele duši mámí. Co chtěl bys prosnít? Vlídné slunce záplavy, jak svítí ještě korunami... 49

Píseň listopadová
Písnička tichá ještě v duši zní. Proud odplynul... a kde je bílá pěna? Jen usměj se a slova neřekni. Je horká touha dávno odplavena. Na hlavu padá nebe z olova a stíny mlhavé se vlekou polem. Listopad tvoje snění pochová i s hořkostí a křečemi a bolem. Tím očí zážehem, jenž zbývá ti, mě nespaluj. Jen úsměvem mě vítej, jen úsměvem. Že byly závrati a klam a zrada, ne, už nevyčítej. Proč nechce zhasnout ještě jeden sen? Proč ještě doutná jiskra pod popelem? Proč dávnou výčitkou jsi rozjitřen? Co ještě hledáš ve dni roztesknělém? 50

Mrtvé
Přízraku světlý, z těla odpoutaný, kde jsi dnes, stíne? U nebeské brány? Přízraku světlý, z těla odpoutaný, jak tebe zachytím? Čím jsi teď, bílá, v zemi osluněné, jež nad lidskou se ubohostí klene? Jsi haluz třešňová, co v rose zkvetla? Jsi píseň zvonící, jsi příval světla? Růžový obláček? Jsi chvějný dým? Jdu v stopách tvých a marně trosky sbírám, jdu v stopách tvých a oči rozevírám, co zbylo po tobě... Svit chvíle polední... Mollovým hlasem vzduch se ještě třese a úsměvem tvým v zimní chlad se vnese van jarních dní... Však touha bolestná se marně šípem vbodá v tajemství černou pláň. Je temné mlčení – a kdo mi ruku podá z dalekých světů, ovine mi skráň, kdo slovo promluví, by bylo odpovědí? Jen oči znavené v tu strašnou dálku hledí: Co nikdy nezvím, aspoň procítím? 51 Kde jsi dnes, stíne z těla odpoutaný, jsi světlem zvučícím kdes u nebeské brány, bělostným stvolem – jsi a kde – a čím? A jak tě zachytím? 52

Solus sibi
Když soumrak naklání se..naklání se... nekvil: záhy, záhy... když nesouzvukem přerván tichý nápěv tvůj, když země žíznivá už nemá živné vláhy, nežaluj, nežaluj... Jen nebuď jako žebrák u kostelní brány, co rány ukazuje, v chladném přítmí skryt, a hlasem naříkavým, psanec znamenaný, žebroní o soucit. Když pyšná kajícnice najde zbožnou cestu (už dávno zhasla sláva plápolavých dnů) a hlas tvůj uslyší, tu v pohrdavém gestu svou hledá almužnu a pustí s výšky minci v napřažené dlaně, však zrak se od tvé rány kvapně odrazí – Nu, řekni, prosebníče, jak zní Anděl Páně, když večer přichází? 53

Sníh
Sentimentální závěje pohřbily pole, lesy. Večer tak tiše, hebce je šedými pod nebesy. Studená jenom jistota na tvoji hlavu padá, kamenná moudrost života v naučný verš se skládá. Snad ještě – hrabej, prohrabuj – pod sněhem idylickým krčí se dávný večer tvůj se směšným sněním lidským. Snad ještě jiskra svítící radostně vzplane zrána, zakrytá bílou vánicí, nohama zašlapaná – Ach, fantastické blouznění po cestě zasněžené! Zimu si v červen promění a mízu v stromy žene, 54 zaklíná jasné slunce z chmur, ať slavně nebem pluje, a starosvětský trubadur o lásce zanotuje – Les mudrc mdlý a churavý, stařecky sobě bručí a romantické pozdravy reálně chápat učí: Je pod sněhem jen zmrzlá zem a hrouda kamenitá, vždyť pod ledovým úderem už jiskra neprocítá. Jen v bájích rytíř zavítá, co lednou tíhu snímá. Však mudrc chladně počítá: Je zima, zima, zima. 55

Koleda
Vím, že už to nesvedu, nemám daru zpěváka. Zazpívám teď koledu, i když bude lecjaká. Ovšem jenom potají, skrývám vrásky ve tváři, zpívám, jako zpívají žebráčci a drotaři. Zpívám, zpívám koledu do mrazu a do ledu, ztratil hlas jsem, ztratil cvik, věru divný koledník – Volám, volám: Sézame, kde jsou skály neznámé, co mě kdysi mámily? Vstaňte aspoň na chvíli! Anděl zdvíhá polnici, rozžeh světla svítící, pro pána i žebráka jasná roztáh oblaka – 56 Stojím v zpěvu glorií uzavřených u dveří, hvězdy blesky nesijí v pustých ulic zášeří. Tam kde jiní zpívali honosně a ve sboru, před slavnými přívaly zavíral jsem závoru. Kde se jiní tlačili bez ladu a pořadu, milý snad neb nemilý chýlil jsem se dozadu. Tiskl rty jsem raději, odcházel jsem sám a sám, šel jsem těžkou závějí k balvanům a ke haldám. Nebýval jsem opuštěn ve větru a ve sněhu, zatopil mi hlavu sen v mocných světel zážehu – Je to divná koleda, koledníku došel hlas. Zima květy nehledá, uvad rým a oheň zhas. 57 Koleda je skončena. Koláček mám ve dlani. Ejhle, to je odměna za vánoční zpívání. 58

Píseň
Květ utržený v mrazivém vzduchu vadne, obláček z pěny je kalužinou za dne – večerní snění je hovor pošetilý a v slibech není už barvy ani síly – Hra usměvavá? Šprým nad závějí zimy? I bolest dravá jde kroky tanečními. [59] Obsah
Pramen5 Předjaří6 Pod haldou7 Sloky před májem8 Jabloňka9 Píseň10 Májová serenáda12 Andante14 Letní noc16 Den a noc17 Léto19 Krvavé jiskry20 Dva životy21 Měsíc23 Dík25 Dar26 Nokturno27 Mlčení28 Večer před nedělí29 Scenerie31 Stín32 Sloky33 Verše34 Popelec35 Melodie36 Zpověď38 Cestou39 Pavučiny40 Chvála podzimu41 Říjnová moudrost43 Solveig45 Duchové ruce47 Šero49
[61] Píseň listopadová50 Mrtvé51 Solus sibi53 Sníh54 Koleda56 Píseň59
[62] VOJTĚCH MARTÍNEK KALENDÁŘ BÁSNÍKŮV Verše intimní z let 1925–1937
Vyšlo jako 5. svazek básnické edice PLAMEN SRDCÍ na jaře 1943 nákladem Josefa Lukasíka v Mor. Ostravě
Písmem Garamond vytiskly Č. A. T. Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky v Praze
Kresbou vyzdobil A. Strnadel
Brož. K 22. –, váz. K 34. –
E: av; 2006 [63]