Mrtvé

Vojtěch Martínek

Mrtvé
Přízraku světlý, z těla odpoutaný, kde jsi dnes, stíne? U nebeské brány? Přízraku světlý, z těla odpoutaný, jak tebe zachytím? Čím jsi teď, bílá, v zemi osluněné, jež nad lidskou se ubohostí klene? Jsi haluz třešňová, co v rose zkvetla? Jsi píseň zvonící, jsi příval světla? Růžový obláček? Jsi chvějný dým? Jdu v stopách tvých a marně trosky sbírám, jdu v stopách tvých a oči rozevírám, co zbylo po tobě... Svit chvíle polední... Mollovým hlasem vzduch se ještě třese a úsměvem tvým v zimní chlad se vnese van jarních dní... Však touha bolestná se marně šípem vbodá v tajemství černou pláň. Je temné mlčení – a kdo mi ruku podá z dalekých světů, ovine mi skráň, kdo slovo promluví, by bylo odpovědí? Jen oči znavené v tu strašnou dálku hledí: Co nikdy nezvím, aspoň procítím? 51 Kde jsi dnes, stíne z těla odpoutaný, jsi světlem zvučícím kdes u nebeské brány, bělostným stvolem – jsi a kde – a čím? A jak tě zachytím? 52