Solveig

Solveig
Trnové hroty rozryly mi skráň a oči mé jsou tolik unaveny. Vlož na hlavu mi milosrdnou dlaň s úsměvem smířlivým a něhou ženy, a šeptej píseň mi, jak zpívala milenka dávná svému trosečníku. I já jsem bil se těžce od mála, porážek zažil dost i pustých křiků, duhu jsem chytit chtěl a neměl nic, i já jsem bloudil ve mračnech a chladem, i já jsem chodil v smíchu plískanic, i já jsem chodil těžkým listopadem, a také slunce svitlo na pár chvil a lesy zašuměly při měsíci, i já jsem v duši úsměv zachytil a lásku jako záblesk prchající – Teď znaven jsem a chorý. Solveig má, když večer stříbřitý se v jizbu vrací, mou hlavu sevři svýma rukama a zašeptej mi starou variaci: 45 Utiš se, utiš, hlavo zemdlená, vždyť laskavý tě ukolébá sen, a marná touha, bolest plamenná vyvane navždy, budeš očištěn, zář modravá tě měkce zaplaví, daleké světy tebe pozdraví, já tebe zkolébám i bolest tvou, lehoučce usni, houpy, houpy, hou, usíná všecko, bolest, víra, stín, měkce tě skryje před světem můj klín, i ty jsi nyní člověk bez jména – Utiš se, utiš, hlavo zemdlená... 46