Andante

Vojtěch Martínek

Andante
Modrou nocí chodím tiše, mech mé kroky hebce chytá, poslouchám, jak táhle dýše černá hora věkovitá, oddychuje, ze sna sténá denní zlobou poraněná, rytmus dechu cítím, cítím, bratrsky k mé duši lne, vím, že z něho mocně chytím zaklínání kouzelné. Slyším čarodějná slova, jak se vlní zas a zase, sladká klenba červencová nad vrcholky vzepjala se, roztržený oblak pluje, hvězdný prach se prosypuje na pěšiny, paseky, tisíc motýlů se slétlo, zatop, zatop, žluté světlosvětlo, širý svět a daleký! Sentimentální to snění blaženě mne zkolébává, 14 není lidské zloby, není, noc je jenom přelaskavá, kouzelné si zámky tvořím, jdu teď očarován bořím, slovo divy probudí, v modrých stínech zázrak čeká – a já půjdu do daleka s dětským srdcem ve hrudi. 15