Sníh

Sníh
Sentimentální závěje pohřbily pole, lesy. Večer tak tiše, hebce je šedými pod nebesy. Studená jenom jistota na tvoji hlavu padá, kamenná moudrost života v naučný verš se skládá. Snad ještě – hrabej, prohrabuj – pod sněhem idylickým krčí se dávný večer tvůj se směšným sněním lidským. Snad ještě jiskra svítící radostně vzplane zrána, zakrytá bílou vánicí, nohama zašlapaná – Ach, fantastické blouznění po cestě zasněžené! Zimu si v červen promění a mízu v stromy žene, 54 zaklíná jasné slunce z chmur, ať slavně nebem pluje, a starosvětský trubadur o lásce zanotuje – Les mudrc mdlý a churavý, stařecky sobě bručí a romantické pozdravy reálně chápat učí: Je pod sněhem jen zmrzlá zem a hrouda kamenitá, vždyť pod ledovým úderem už jiskra neprocítá. Jen v bájích rytíř zavítá, co lednou tíhu snímá. Však mudrc chladně počítá: Je zima, zima, zima. 55