Šero

Vojtěch Martínek

Šero
To není deště vztek. Jen kalné jehlice s kovových mračen na zem letí. To není větrů kvil. Jen hlasů tisíce v haluzích můžeš uslyšeti. Šeptají zlobně jako vetché stařeny, jež sedí večer u kostela. Co šustí z řeči té? Hřích jenom ztajený a slova lstná a rozechvělá. Aleje hází na hlavu list poslední a zvolna v šedé plachtě mizí. Churavý zraku, teď se v dálky rozhlédni a pohrávej si mlžnou přízí. To není zápas o život. Jen skřípavý hlas kazatele duši mámí. Co chtěl bys prosnít? Vlídné slunce záplavy, jak svítí ještě korunami... 49