Mlčení

Vojtěch Martínek

Mlčení
V největší hloubky svět se propadá, když půlnoc rozhazuje modré mžení. Zas před oči mi vstává záhada, k níž nenajdu už nikdy rozřešení. Z nicoty, temna život vyvstane jak růže krvavá a svítí, svítí. Kam odletí sny navždy přervané, kdo v nový svět je může přesaditi? Čí je ta ruka, jež nás rozbijerozbije, a do jakých se potopíme tůní? V jaký se tvar náš život přelije, ve květ či kámen, do světel či vůní? Půlnoc je němá, mlčí požár hvězd, v mlčení zem se zahalila širá. Jen otázka v tvé duši živá jest, jen temný výkřik v srdci neumírá. 28