Duchové ruce

Duchové ruce
Já v noci mluvím s mrtvými, když přicházejí na besedy. Teď měkce vlasy hladí mi ten pokřivený stařík bledý s žilnatou zvadlou pravicí – ta u tkalcovských stavů chřadla – s vojenskou modrou čepicí, co do očí mu těžce padla... To děd můj, zhaslý dávno již, však oživený srdcem dětským, i jeho chloubu zachytíš: Já mašíroval pod Radeckým. A vidím chůzi třesavou, když slavnost byla, trubky hřměly, když červencovou záplavou prapory staré zašuměly. A zase vidím stařenku, jak od rána se k dílu kloní, jak v zešeřeném přístěnku nit vrčící se s cívkou honí. 47 Jsou oči zhaslé, bez barev, myšlenka kvapně nepospíchá, tvář suchou neoživí krev, a věty šepotají zticha. Já ve tmách mluvím s dušemi, když z půlnoci se rodí skrytě. A ve chvíli té tak je mi: i léta prchla, já jsem dítě. Pohlaďte vlasy... hebce... tak... má víra jistě přelud není. Teď čekat mohu na zázrak až do ranního kuropění. 48