Sníh
Sentimentální závěje
pohřbily pole, lesy.
Večer tak tiše, hebce je
šedými pod nebesy.
Studená jenom jistota
na tvoji hlavu padá,
kamenná moudrost života
v naučný verš se skládá.
Snad ještě – hrabej, prohrabuj –
pod sněhem idylickým
krčí se dávný večer tvůj
se směšným sněním lidským.
Snad ještě jiskra svítící
radostně vzplane zrána,
zakrytá bílou vánicí,
nohama zašlapaná –
Ach, fantastické blouznění
po cestě zasněžené!
Zimu si v červen promění
a mízu v stromy žene,
54
zaklíná jasné slunce z chmur,
ať slavně nebem pluje,
a starosvětský trubadur
o lásce zanotuje –
Les mudrc mdlý a churavý,
stařecky sobě bručí
a romantické pozdravy
reálně chápat učí:
Je pod sněhem jen zmrzlá zem
a hrouda kamenitá,
vždyť pod ledovým úderem
už jiskra neprocítá.
Jen v bájích rytíř zavítá,
co lednou tíhu snímá.
Však mudrc chladně počítá:
Je zima, zima, zima.
55