NAD STRŽÍ HLUBOKOU...
Nad strží hlubokou, jež tmí se zeleně,
krvavá růže svítí.
Ó pozoruj, ó pozoruj,
jak v smavé proměně
paprsků vlnobití
v nesmírný padá klín –
a všecky hltá mlčenlivý, hrozný stín.
Nad strží hlubokou, jež děsná, beze dna,
zářivý zázrak zkvétá.
Ó utrhni, ó utrhni,
kol květu průhledná
sluneční síť se splétá –
Je rosa na něm, pel
a oblak duhový se v lístky rozestřel.
Však, bratře, posečkej a dobře, dobře zvaž,
než nad tůní se schýlíš –
Ó přemítej, ó přemítej,
rci, pevnou ruku máš,
by nechvěla se příliš?
Kdo mdlý, v ráz couvni v šeř,
nevztahuj ruky chvějné na svítící keř –
12
Je závratná ta zelenavá hlubina –
zda cítíš... láká, láká...
Ne, nezírej, ó nezírej,
tam peruť rozpíná
se zeleného ptáka –
Jen kdo prost závrati,
smí beztrestně a hrdě s keře trhati.
Však věř: je strašnou rozkoší přec pohled ten,
jenž celým tělem mrazí –
Kdo silný jest, kdo silný jest,
ať hrozně rozechvěn
přemůže temné srázy!
Nad sebou slunce proud
a dolů v bezedno, zmar prudce pohlédnout –
13