SOUMRAK.
Však„Však každý vraždí, co má rád –“
ten Wildův řeže rým –
teď v teskné ticho ukován
zde v šeru jizby zřím:
je Reading stmělý, jen v koutě celly
stín bije čelem mdlým –
Tu chvíli znám, jež do šíje
tak prudce udeří!
Je všude tma a černý mrak
se táhne od dveří,
ty chabou dlaní vzduch chytáš maní
v mlčícím zašeří!
Tisíce očí planoucích
ti hořce vyčítá –
tvá cesta stojí před tebou,
je hnusem pokrytá,
ó, jak to pálí, ten pohled stálý,
tma, v které nesvítá!
Teď náhlým děsem udeřen
bys na zem zlomen klek’
a duši své a svědomí
27
pokorné slovo řek’:
„Já hříšník bídný, dni, noci, týdny
už čekám paprsek!
Teď stojím zde jak odsouzen,
sám sebou souzen jsem –
to nejhorší, být žalován
své vlastní duše snem,
stát zničen cele a signum v čele,
v zoufalství zmatku mdlém!“
„Však každý vraždí, co má rád –“
ten hrozný řeže rým –
v zrcadle vězně z Readingu
svou vlastní bídu zřím –
a zrakem štvaným, tmou rozleptaným,
ten soumrak pozdravím.
28