TICHÉ SLOKY.
V čas krvavý, jenž bědně zašlápne
ubohé, směšné srdce, vytrysklo
nám světlo bílé. Tiše zaplálo
tak jako paprsk temné za noci,
ne požár velký, slavný, nádherný,
však tichá záře, která potěší
a posilu dá hlavě ztýrané.
A je to světlo, jako v chatrči
za zimní noci, vlídné, hřejivé,
ať venku zuří vichru úpění,
ať do oken vztek jeho udeří
a prudce bije tříští sněhovou –
A tak mi při tom obraz napadá:
Strom v bouři stojí, černá nebesa
jen zkázu chrlí, temné sténání
jde celým krajem, všecky koruny
se ohýbají, bědné, pokorné –
Nad hlavou stromů blesk se vysmívá
jak jezdec příšerný na bělostném
a oslnivě skvělém komoni.
A v hrůze té, kdy černá nebesa
56
se s řevem otvírají, ve větvích
sní hnízdo tiché. Plaché, stulené
a měkce zadýchané. Tlumeně
jen proniká sem píseň strašlivá,
...a v úzkosti se srdce zachvívá
bolestí temnou... stromy padají...
a hrozný příval hlavu zaplaví,
děsu a stesku, pochyb, nadějí,
o ty, kdož drazí... o své... celý les...
...a v chvíli té se ptáci křídloma
víc tisknou k sobě...
Nikdy, nikdy, nikdy
kéž nezasteskne srdce žíznivé!
57