DIV.
Na poli pláče teskná píseň hrud.
Ach, stálý refrén: Čekej zániku.
Na zemi pasák v houni zavinut
se hřeje v neduživém teple ohníku.
Pohádka jedna nejde s duše mně:
jak černokněžník v službě učně měl,
jak zaklínacím slovem tajemně
on dřevo oživil a jak pak zapomněl
ten výkřik zázračný, jenž sílu dá,
by člověk vládl dřevu, kamení.
Ach, bloude, dnes už se ti neudá
zázraky tvořit, hledat znamení!
Nadarmo volám vyvanutý sen.
Život se v sen a pravdu rozpůlí.
Ach, jako kouzelnický učeň ten
já zapomněl jsem jeho formuli!
A přece vím: je možno zázraky
vyvolat z hrobu. Věčně oheň plá.
Ach, chytit jiskru z něho ve zraky,
by zahořela celá duše mdlá!
121
Ach, najít formuli, by křísila,
ach, míle daleké i za ní jít!
Poručte zemi, aby mluvila,
kamením, stromům kažte promluvit!
122