Sen a probuzení.
Tesknoto moje, dítě pochované
sotva do kolébky, do hrobu již dané –
proč mi zhaslo věrné očko tvé?
Dívko ty moje, ženo, matko drahá,
nemohla tě láska naše velká, blahá
upoutati sílou mocné krásy své?
Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě –
ovšem že ti dřímá po boku to robě;
což vám ale nikdo – nikdo neschází?
Jste vy světem sobě – jste si všecko – všecko?
nezatouží choť, a nezatouží děcko
po nikom, když se tam v ráji prochází?
Jsem tak daleký vám, že se neohlíží
smutný zrak váš nikdy, zdali se neblíží
ten, jemuž jste v světě byly vším?
Neslyším tleskání ručinky malinké?
nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké?
a své ženy hlas či též ho neslyším?
98
Poeto! kde bloudíš? – v básni – ve svém ráji!
vidíš ručinky jak vstříc mi třepotají –
vidíš choť – jak letí v náruč mou?
Dítě, moje dítě – škoda že to snění,
škoda že básníka čeká probuzení,
a že zná tu sladce krutou kletbu svou!
1858
99