Přichází doba lidské slabosti,
kde bojem umdlen jen po míru práhnu
a chvěji se, když v rány bolesti
své přežilé za hluboko zasáhnu;
tu cítím, že jsem přece dítě jen,
že i ty vrahy zrodil matky stén,
i ptám se, vidě hra že zoufalá to:
či jsem já to?
A skroušeně když v slzách roztopím se,
když v ňadra slabosti své udeřím
pln bázně, že se bolem rozkočím,
že dlouhou beznadějí usoužím se,
když jistou smrt jen vidím před sebou
a tisíc padlých světů za sebou,
zdá se mi, život hra že šílená to:
či jsem já to?
A překonám-li bol svůj, pouště se
do lůna lehkovážných radovánek,
všech trudů lékem vína sprostě se,
až milosrdný skolíbá mne spánek:
Tu zdá se, že se těším z života,
že vítaná mi sladká dřímota,
i zbírám ve snách perle, růže, zlato –
či jsem já to? –
A ze sna probudí mne sladký ret:
jak dítě poskočím a tulím v náruč svou
vždy věrné lásky družku milenou –
jsem blažen, zdali též jen na pohled?
ne, nezkalím si chvíli milosti,
žehnám tu dobu plaché radosti,
a nedbám, zdali zas mi všecko bude vzato:
či jsem já to?
A vykonám-li smělý dělný čin,
jenž otvírá i budoucnosti klín,
tu sám nad jeho velebností žasnu
a těším se; však rozdme-li se pýcha,
tu náhle výbuch plamenů těch hasnu
i žehnám dítě své, však ptám se zticha
s pobožnou nedůvěrou patře na to:
či jsem já to?
Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti
má duše stále sama sebe hledá;
i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti
osudné kolo že se zvrátit nedá.
Kdo sletí, rozžehnej se, dosavád
se držím, a kdo čeká na můj pád,
ať čeká: život můj mi stojí za to –
Vždyť jsem já to! –