Přišel jsem k chudým
Ježíši Kriste, člověče – bože,
tuhle jsem četl, že prý jsi řekl:
Přišel jsem k chudým.
V noci jsem četl, ráno jsem vyšel,
do mlhy vyšel, do sněhu vyšel,
u mostu děda hrál, zmrzlý jak smrček,
na harmoniku.
Ztvrdlé měl prsty, zateklé klouby,
praménky ledu v šedavém vousu,
králičí oči, králičí oči
nad harmonikou.
Harmonika je nástrojem chudých,
nástrojem chudých, pokorných srdcí,
maličkých lidí, přízemních plesů –
ty to přec víš!
Ale ta jeho, Ježíši Kriste,
ta byla nějak nastuzená:
47
Kašlala, řvala, chvilku se smála,
vrněla, plila, škytala, vyla;
ta byla strašně nastuzená.
Ležela asi celou noc chladnou,
(celá noc – to je malinká věčnost)
na chladném loži; oni jí asi
nezatopili.
Nepolitoval, nelitoval jsem
člověka, k tomu přece jsi přišel,
člověk je přece rozumný tvor;
chtěl bych však vědět, Ježíši Kriste,
jenž přišels k chudým tohoto světa,
zda-li jsi přišel, když už to slíbils,
taky k té jeho harmonice?
Ne-li, tož prosím: vezmi ji k sobě,
pojmi ji taky do svého srdce –
do ráje dej ji, do tepla vem ji,
dej na ni zahrát měkkými prsty:
„Přišel jsem k chudým tohoto světa
a také k jejich harmonice.“
48